Dagmar Voňková: Slunci ležím v rukou

4vonkovaKdo má písničkářku Dagmar Voňkovou zafixovánu především jako experimentátorku, hrající na kytaru neortodoxními metodami, rozeznívající struny jedním nebo dokonce dvěma smyčci, jako autorku a interpretku vyloženě alternativních hudebních ploch s minimem slov, jako zpěvačku atakující až pohanskými obrazy v textech – ten bude albem SLUNCI LEŽÍM V RUKOU (Indies Happy Trails, 2009, 44:44), vzniklým ve spolupráci s pianistou Zdeňkem Zdeňkem, nepochybně překvapen, neli zaskočen. Voňková se propracovala do tvůrčí etapy nalezení nové přímočarosti, průzračnosti, čistoty, rezonující v hudebním smyslu především repetitivními strukturami. Ty samozřejmě nejsou v její tvorbě novinkou, nicméně sound dvojice, ve které minimálně rovnocennou, v některých písních dokonce dominantní roli hraje klavír Zdeňka Zdeňka, ve Voňkové kariéře nový je. Hudba Voňkové a Zdeňka se většinou odehrává v jakýchsi ,vlnách‘, které podobně jako třeba v některých Glassových skladbách dodávají minimalistickým strukturám silně emocionální rozměr. Ten zesilují i pasáže, ve kterých nelze zejména u Zdeňka přeslechnout vlivy evropské klasiky (např. až chopinovské klavírní nálady ve Višni). Všech dvanáct písní si přitom udržuje formál ní ucelenost a pevnost, a hudební složka v nich tentokrát zcela slouží zpěvu potažmo textům. Na to u Voňkové také nejsme příliš zvyklí. Textová složka vcelku očekávaně přináší variace na přírodní lyriku, jež má kořeny v lidových písních – na ty má Voňková odjakživa ,copyright‘. S hudební průzračností takové texty dokonale a zcela přirozeně rezonují a nevadí ani občas příliš patetický zpěv (třeba hned v úvodní písni Jívy). Zajímavým a do celku zapadajícím obohacením jsou prvky alikvotního zpěvu (nejvíce v písni Háje). Některé písně ale zacházejí mnohem dál než k lyrickým polohám. Za domem, za polem je sice starosvětsky prostý pseudolidový text o konci vztahu, ve vyloženě radostném zhudebnění se ale dostává do hodně neobvyklé polohy. K ve své tvorbě zcela ojedinělému tématu se Voňková dostala v textu Ester a Géza, spíše lyrickém náznaku tragického válečného osudu dětí ,nevítaného původu‘, který napovídají jejich jména. A další velkou ,pecku‘ dostane posluchač na závěr, když v textu Oliva Voňková zpracovává mimořádné téma vztahu ve stáří resp. při těžké nemoci („Pokoj hospicu je naše loď / jsme v ní sami, v tiché kajutě.“). Přitom se obě posledně jmenované písně při vší formální vybroušenosti zároveň asi nejvíce vymykají tónu celého alba. Dagmar Voňková rozhodně nepatří k umělcům, kteří by své fanoušky nadměrně zahrnovali novou produkcí – od posledního řadového alba Voliéra, nahraného v duu s Radimem Hladíkem, museli čekat plných dvanáct let (dlouhou dobu zkrátilo v roce 2004 skvěle zpracované archivní dvojalbum Milí moji, přinášející dvě alba z 80. let a řadu bonusů). Novinka Slunci ležím v rukou jasně naznačuje, proč Voňková za svou dlouhou kariéru vlastně přichází teprve se čtvrtým albem (nepočítáme dánský ,živák‘, singly, EPčka ani příspěvky na různé kompilace). Nikdy totiž nepustí z ruky nic, za čím by si nemohla plně stát a co by neodráželo její vývoj (skutečně – každé její album je v mnoha ohledech jiné, byť základní směr samozřejmě drží). Zkrátka – nic, co by nečnělo vysoko nad zdaleka nejen domácí průměr.

Přidat komentář