Montrealské Red Toucan Records, jejichž uměleckým vedoucím je Michel Passaretti, mají na svém kontě téměř čtyřicet titulů, nepřekotně vydávaných, zato zaštítěných jmény takového kalibru, jako je Joëlle Léandre, Frank Gratkowski, John Butcher, Francois Houle, Marilyn Crispel atd. atd. Připočteme-li k tomu neobvyklá spojení hudebníků, zaznamenaná perfektně při koncertních vystoupeních, je nabíledni, že jde o záležitosti většinou lahůdkové. K těm patří téměř historické setkání dvou vynikajících saxofonistů v londýnském Vortexu v lednu 2008. Jsou to Dave Liebman a Evan Parker (oba se sopránkami a tenory, Liebman navíc s indickou bambusovou flétnou) plus bubeník Tony Bianco na CD RELEVANCE (Red Toucan, 2009, 73:34). Liebman se v doprovodném textu zmiňuje, že za dekády své hudební kariéry hrál už s kdekým, jeho snem však bylo zahrát si právě s Parkerem, velmistrem free jazzu se zcela ojedinělou technikou hry. Což mu zprostředkoval Bianco, přítel obou, a s realizací pomohla BBC. Jestliže se text v bookletu zmiňuje o coltraneovské filiaci obou saxofonistů a odvolává se na LP Tenor Madness jako na jazzový milník z roku 1957, je na tom hodně pravdy. Liebman a Parker si při svém vystoupení neberou žádné servítky, hned od počátku se s osobitou kuráží pustí do neutuchajícího duelu za spolehlivého Biancova podkreslení. Nemysleme si však, že jde pouze o zběsilé výtržnictví, oba muzikanti nejen znají míru, ale také vědí, kdy zvolnit, zesynchronizovat svůj projev, zmelodičtit jeho linku, kdy přitvrdit, jakoby zaváhat, finišovat. Celek vyznívá jako závod na dlouhou trať, který však publikum udržuje v neustálém napětí. Na své si občas přijde i bubeník, kdy si kolegové se saxofony potřebují přece jenom na chvilku odpočinout. Koncert v kölnském Loftu v červnu 2009 byl původně plánován jako vystoupení tria, náhodná přítomnost vynikajícího perkusisty ve městě však tento předpoklad pozměnila a učinila CD opět čímsi výjimečným. Konkretizujme: na pódiu Loftu se objevili pianista Alexey Lapin, který tu absolvoval svoji premiéru mimo hranice Ruska, Melvyn Poore s tubou a euphoniem, tenorsaxofonista Matthias Schubert, rovněž patřící k základnímu kádru labelu; tím fantastickým perkusistou, kterého známe z řady nejpopulárnějších improvizačních seskupení, a který souhlasil, že se k triu v tak neobvyklém seskupení připojí, byl Roger Turner. Výsledkem je CD, pojmenované SEEK IT NOT WITH YOUR EYES (Red Toucan, 2010, 72:28). Lapin improvizace iniciuje, záměrně však nemelodizuje, je spíše úderný, lakonický, místy bazírující na jednotónové provokaci. Schubert nezůstává nic dlužen své pověsti saxofonového bouřliváka a s Poorem se chvílemi umně proplétají a splétají záviděníhodné souzvuky, přičemž Poore na tubu hudbu nejenom dotvrzuje, ale místy osočuje, hudruje si po svém. Nejvytíženějším hudebníkem tu je však přece jenom dodatečný ,host‘ Turner, který okamžitě vstupuje do děje, vyvolaného klavíristou, obkružuje ho, zvýrazňuje, ozvláštňuje, obkličuje vlastně všechny spoluhráče roztodivným zvučením od ševelení po údery, které by ,zabily vola‘. Ostatně tento příměr není samoúčelný, chvílemi celé kvarteto působí dojmem stádečka, vyhnaného na horskou pastvu, rozchází se zvukově a ihned zase seskupuje, sestupuje do nížiny. Od jemného vynořování, stěží zaslechnutelného, se projev muzikantů vystupňovává přes mrouskání, hartusení, povlovné povlávání až k momentům naprostého zešílení – ovšemže hudebního. Ve druhém setu se ke kvartetu připojuje navíc flétnistka Helen Bledsoe, která zvukovou paletu zdárně doplňuje. První improvizace na albu se jmenuje per aspera. Ten název bych doplnil ad astra pro celou desku. Klopýtavě, očarovaně, samozřejmě i volnoběžně si hudebníci vydobývají svoji cestu k hvězdám.
