Skladatelsky, hráčsky a stylotvorně výrazný basista evropské jazzové scény Eberhard Weber slavil v březnu 2005 své pětašedesátiny koncertem ve Stuttgartu, pro nějž sestavil skupinu muzikantů, s nimiž působil od počátku sedmdesátých let pro produkci Manfreda Eichera. Jak už to bývá, oslavu je nutno ozvláštnit trochou honosnosti, což v hudbě znamená zaplnit jeviště doprovodným hudebním tělesem masovějšího charakteru, nejlépe symfonickým orchestrem. I stalo se a vznikla vůbec první živá Weberova nahrávka pro ECM STAGES OF A LONG JOURNEY (ECM/2HP, 2007, 73:36). K jeho spoluhráčům je zbytečné přidávat vysvětlující přívlastky, stačí je vyjmenovat: Jan Garbarek se so- pránovým a tenorovým saxofonem, Gary Burton na vibrafon, Rainer Brüninghaus na klavír a Marilyn Mazur na bicí a perkuse. Repertoár je průřezem Weberovy tvorby, počínaje skladbou The Colours Of Chloë ze stejnojmenného alba (ECM 1973), typického pro evropský jazzrock první poloviny sedmdesátých let: více hry se zvukovou barevností, než hledání neotřelostí; a konče skladbami Seven Moments a Air z alba Orchestra (ECM 1988). Koncert v úvodní necelé půlhodině představí především pospolitost jazzmanů. Navnadí křehkým instrumentálním soundem, hráčskou originalitou zúčastněných a potěšením ze swingově šlapajícího rytmu a soudržných sól. Smyčce se rozezní jen symbolicky v zahajovací Silent Feet. Hlavní části ódy na oslavence pak je osmidílná Birthday Suite, v níž jsou Weberovy skladby začleněny do jazzově symfonizujícího hávu. Tato určitá posedlost evropského jazzu, zřejmě vycházející z touhy vyzkoušet fungování v rámci větších hudebních forem, však málokdy přináší něco zajímavějšího. Pokud se tato syntéza děla v rámci experimentálního třetího proudu, měla své opodstatnění. Má-li pouze ,poevropštit‘ jazz, je třeba to brát coby sváteční gesto. Vhodný je pozdní romantismus střižený impresí. Co je ve Weberově Narozeninové svitě zajímavého, vychází proto zásadně od jazzmanů, nikoli z orchestrace symfonického zvuku. Pozoruhodné je Brüninghausovo sólo v Piano Transition. Zpozorníte určitě při sólech vibrafonu, například ve skladbě Maurizius. Mazurová v Percussion Transition potvrdí svou schopnost dát hře rituální rozměr. Garbarekova hra na tenorsaxofon je méně stereotypní, než jeho osobitý styl na sopránku. V titulní a nejdelší (11 minut) The Last Stage of a Long Journey dojde také na nevtíravě rozdováděné funky. V prologu lze vysoce ocenit Kernovo Yesterdays. Weber zamění elektrickou basu za kontrabas a s hostujícím pianistou Wolfgangem Daunerem předvedou, co je důvodem věčného zelenání jazzových standardů.
