Emeralds: Does It ook LIKE I’m Here?; Oneohtrix Point Never: Returnal

10_does_itTrojice Emeralds, to znamená John Elliott, Mark McGuire a Steve Hauschildt z amerického Clevelandu, jsou důkazem toho, že analogová elektronika není v kurzu pouze v popu a hipsterských komunitách, ale vlna obliby starých nástrojů v elektronice také nabírá na síle v avantgardních kruzích. Vpád tria na scénu byl mocný. Emeralds zaplavili scénu hodinami nahrávek na desítkách nosičů rozličné formy a stopáže a tímto frontálním útokem si zjednali rychle respekt. Dokonce takový, že jim v poslední době vydávají desky zavedené značky No Fun Productions, Ecstatic Peace! nebo Industial Records. Co zkouška či koncert to deska, to je stejná taktika jako Pete Namlook. Emeralds ale v poslední době rozlišují nahrávky na dvě sorty, spontánní jamy stále ponechávají na pospas vypalovaným CD nebo kazetovým edicím, ,serióznější‘ nahrávky si schovávají pro řadové desky ,vyšší úrovně‘. Jednou z nich je i DOES IT LOOK LIKE I’M HERE? (Editions Mego, 2010, 61:50), která je naplněna dvanáctkou kratších kousků, nesoucích stále stejné výsostné znaky. To znamená, že namáčí klapky svých analogových miláčků a kytarové struny do osmdesátkové progresivní minulosti, z které vytahuje především minimalistickou hypnotičnost a ambientní melancholii. Nekonečná sóla zůstávají alespoň na této nahrávce zapomenuta a celou desku tedy můžeme uchopit jako sonický halucinogenní trip s pozitivním vyzněním.
Optimismus a hřejivost starých rejstříků přináší onen retrofuturistický nádech, který ale Emeralds, na rozdíl od mnoha dalších, můžeme bez problému uvěřit. Na podobné analogové vlně se veze i Daniel Lopatin, Američan ruského původu, jehož zarputilý boj za analogovou věc začal přinášet v poslední době sladší výsledky. Pod svým nejznámějším pseudonymem Oneohtrix Point Never letos vydal desku RETURNAL (Editions Mego, 2010, 41:59), o které se píše všude. Spolupracují s ním slavné osobnosti, jako například Christian Fennesz nebo Antony Hegarty a já jsem zvědavý, kam tenhle nečekaný hype nakonec vyroste. Co za samotným humbukem tedy stojí? Počáteční hlukový nápor letošní novinky nečekaně zaútočí jak Kanaďan Hecker, ovšem následně se do sluchovodů rozlije klasická analogová poleva, na jakou jsme od Daniela už zvyklí. Silnou Lopatinovou stránkou je jeho schopnost prolínat velké množství zvukových stop dohromady tak lehce a variabilně, že posluchač nemá šanci během jednoho poslechu vstřebat veškeré nuance neustále morfujícího hudebního toku. Navíc, toku maximálně přístupného, který může připomenout začátky dnes již mírně zacykleného ambientního guru Stevea Roache. Každá položka alba vychází z jiného základního kamene. Jednou je to sekvencerová linka, podruhé melodický had, o kterém není vůbec jasné, kam nakonec doleze, potřetí je to ve větru plápolající sampl plynoucí v řečišti dalších zvukových odštěpků, jak voda v divokém horském korytu. Analogová výbava a tušené kořeny hudby Daniela Lopatina jasně vycházejí z Berlínské elektronické školy, na rozdíl od většiny epigonů, například ze stáje Groove Unlimited, ale přináší jeho projekty hudbu nekompromisně osobitou a hypnotickou zároveň. Toto album je toho nejlepším důkazem.

Přidat komentář