Nesrozumitelné označení „Kinder Jazz“ způsobilo odložení poslechu CD na moje posluchačsky méně vytížené období. Po vyslechnutí se domnívám, že dětský posluchač by spíše ohrnul frňák. Protože k novinkám rád přistupuji bez informací (ať promlouvá jen hudba), zbystřil jsem pozornost hned při čtyřicetivteřinovém úvodu Stanoviště balónů. Už jsem si myslel, že se jedná (také vzhledem k obsazení) o klon Sýkorova wrgha POWU Orchestra a autorka Eliška Svobodová je krycí jméno. Jak však předvádí hned následující skladba Pět neděl v klobouku, přeci jen přes Sýkorův stylový vliv Fanfán(ka) Tulipán(ka) nabízí původní hudební nápady. Slyšíme vstřebaný jazzrock, dovádivost funky rytmů, občasná přítomnost melodiky Hammond spolu s bicími dokonce navodí atmosféru moderně pojímaného zydeka. Flétna Dušana Navaříka dokáže sólo pojmout v náladě pohodového west coastu – totéž lze říci o klavíru Jana Mazury. Ve Skřivanu Ivanu se Navařík vyřádí docela po „stivínovsku“ – dobře ho v tom podpoří bubeník Cyril Lojda. Tamtéž si užijeme také lehce zamyšlený dialog klavíru s kontrabasem Vladimíra Micenka. SpikeJonesovsko/wrgha POWU hudebně ideově střižené Václavem Koubkem kvete Marijo, ujíždí ti cirkus, s vokálem Elišky Svobodové: hudba je nasáklá dobovým jarmarečním stylem, kdy ještě z maringotek a od kolotočů neřvala pop produkce po záruční době. Honzíkova cesta má neodolatelnou melodičnost a atmosféru – včetně zvuků hmyzu na louce a štěkotu z nedaleké vesnice. Nicméně poslech Porna v morseovce potvrzuje, že duchovní napojení na guru wrgha POWU Orchestra Tomáše Sýkory nelze zatajit. Nic proti tomu, naopak, v písňových útvarech s nekomplikovaným aranžmá a komorním obsazením se hudba více soustředí na téma a dává větší možnosti improvizaci sólistů. Zde si pro sólo sopránsaxofonu přizvali Jana Pospíšila – a závěr se stane dokonce apotéozou Coreova raného Return To Forever, včetně Farrellovy flétny. Nešťastná Maryčka Magdonova začíná bručivým svistem husího krku v rukou Elišky Svobodové. Micenko rozehraje krásné rozvážné a zasmušilé sólo s doteky Mazurova klavíru, s herbiemannovskou flétnou. Skladba je pojata zcela seriózně, „nadlehčením“ je svist ohebné chráničky na kabely, ale napadá, kdyby tytéž zvuky byly „zahrány“ na syntetizér, byly by určitě brány zcela nehumorně jako progrese. Nejdelší skladbu alba, téměř devítiminutový Orient Express, charakterizuje vedle „pražcového“ rytmu dialog melodiky Elišky Svobodové s Navaříkovou flétnou, do níž postupně vstupuje dravá a přiměřeně „kvákající“ elektrická kytara Josého De La Hoze. Ve skladbě se sólově předvede také čerstvý absolvent Ježkovy konzervatoře, bubeník Cyril Lojda. Sólo má přímo napínavý vývoj a gradaci rytmickou i zvukovou.
Album si zaslouží pozornost, byť neřeší žádné hudebně intelektuální projevy současného jazzu. Naopak, hudba Fanfána Tulipána je srozumitelná a přehledná, hravá a radostná, v pravou chvíli i vážnější. Kapelu založila v roce 2009 Eliška Svobodová. Ze spolužáků Konzervatoře J. Ježka si z wrgha POWU Orchestra přivedla Dušana Navaříka, Vlada Micenka a Cyrila Lojdu, doplnila je Janem Mazurou z Emperor Penguin. Do studia si do dvou skladeb přizvala již jmenované dva hosty. Sama složila všechny skladby na albu, hraje na melodiku, husí krk a xylofon, jednou si zazpívá (Marijo, ujíždí ti cirkus). Přiznává výchozí inspiraci v poetice románů Julese Vernea a v obrazech Kamila Lhotáka. Podobně jako ve wrgha POWU Orchestra si místy zadeklamuje Navařík. Vůbec nepřekvapuje, že loni Fanfán Tulipán posbíral první ceny soutěže o Cenu Metropolitní Univerzity v rámci festivalu Mladí ladí jazz a v českém kole mezinárodní soutěže Jazz Prix.
Fanfán Tulipán/Radioservis, 2011, 39:31