Bývaly časy, kdy se na sopránsaxofon hrávalo málo, neboť udržet rozezvučení alikvótních tónů pod kontrolou ke spokojenosti ,evropských uší‘ není snadné. Čím hlouběji se však jazz vracel ke kořenům hudby, naopak nabývaly tyto ,nečisté‘ tóny na významu – staly se součástí výrazu. Začalo to příklonem k ,blue‘ notám Sidneyho Becheta, přes swingaře (vzorově si připomeneme Johnnyho Hodgese či Woodyho Hermana) až k Johnu Coltraneovi, free jazzové avantgardě a jazzrockové fúzi. Za obě poslední dvě jmenované kategorie zmiňme alespoň Waynea Shortera, Jana Garbareka nebo Barbaru Thompsonovou. Dnes je tento nástroj už běžný, takže objeví-li se talentovaná specialistka ve hře na sopránsaxofon Frøy Aagre, krajanka Garbareka a celé plejády zajímavých norských jazzmanů současnosti, s koncepčně zajímavou nahrávkou, je třeba ji vzít na vědomí – určitě vás strhne. Nahrávka, o níž budeme mluvit, je její třetí a má název CYCLE OF SILENCE (ACT/2HP, 2010, 52:09).
Frøy Aagre je typickou muzikantkou globalizovaného světa, která se ráda nechá zasytit nesmírnou bohatostí hudební kultury světa, aby se dokázala o to citlivěji vrátit k vlastním kořenům. Žije nedaleko Oslo v blízkosti norského folkloru. Západní hudební vzdělání obsahující jak klasickou hudbu, tak jazzovou improvizaci, vyvažovala studiem hudby indonézských gamelanů, v Buenos Aires pro změnu prožívala fenomén tanga. Jazzově se zdokonalovala u Davea Liebmana, sopránsaxofonisty pohybujícího se ve fusion jazzu od jeho raného soundu; v časech největšího rozmachu přímo v kapele Milese Davise (1973–75), jinak též po boku McLaughlina, Corey či Scofielda. Frøy Aagre svou novinku nahrála s kvartetem, v němž hrají Andreas Ulvo na klavír, Audun Ellingsen na kontrabas a Froddy Wike na bicí nástroje. Zvuk kvarteta zpestřují dále podle jejích aranžérských představ Sigrun Eng na cello, Trude Eick na lesní roh a Øyvind Brække na trombón.
Posluchač nutně zpozorní hned při úvodní krátké a melancholické skladbě Steam Train, v níž se pod zpěvem sopránky a cella posunují repetice rytmicky jednoduchých figur jednotlivých nástrojů. Roztančeně, byť v poněkud funebrální náladě zní téma skladby Long Distance. Ellingsen hraje na basu energicky, až dravě, místy připomíná Avishaie Cohena. Ulvo často hraje se sopránsaxofonem unisono. Oč je tónově střídmější, o to více se podílí na rytmizaci hudby – slyš dokonce i v pomalé Siberii. Aagre jako výhradní skladatelka alba dokáže v jediném kousku několikrát vystřídat různé nálady, aniž by skladbu nelogicky rozbíjela. Rozverné téma nazvala View From Venus. Sama titulní skladba Cycle of Silence má dramatický průběh, při němž se ve svérázné impresi ozývá echo hudby baroka i klasicismu.
Nejen samotný tón sopránsaxofonu Frøy Aagre, ale i její skladatelské a aranžérské nápady jsou pozoruhodné. Zádumčivost severské hudby vycházející z krajinné polohy daleko od žhavého rovníku má hodně společného s hudbou polskou. Výrazné a dráždivé melodie patří k samozřejmostem a folklórní taneční rytmy mají autoři v oblibě. Nemíní to samoúčelně, mají svou hudbu v duši a srdci.
