Jsou různé typy improvizátorů. Někteří hledí pouze na sebe a prosazují se i na úkor spoluhráčů. Jiní chápou spolupartnerství jako příležitost ohromovat přívalem hudby a jejím gradováním ad infinitum. K mým favoritům patří hudebníci, kteří uznávají vzájemnou pospolitost, naslouchají kolegům a reagují na ně, prostě jsou provázáni jakousi bezděkou symbiózou, která vytváří novou rovinu.
Tak je tomu i v případě trojice, která 23. května 2007 nahrála živě v oaklandské Mills College, Kalifornie, album WAKE (Red Toucan Records, 2008, 73:04). Jsou to klarinetista, basklarinetista a altsaxofonista Frank Gratkowski, pianista a elektronik Chris Brown a vibrafonista a perkusista William Winant, tedy trio, jehož každý člen má za sebou plodnou a pestrou hudební minulost. Němec Gratkowski (1963), jehož inspirací je Anthony Braxton, Steve Lacy či Evan Parker, zřejmě nejraději hraje v triu (první absolvoval s hráčem na tubu Melvynem Poorem a kontrabasistou Hansem Schneiderem, další pak s basistou Dieterem Manderscheidem a bubeníkem Gerrym Hemingwayem), Američan Chris Brown (1953) hrál s kdekým od Johna Zorna přes Wadadu Lea Smithe po Ikue Mori a právě prostřednictvím elektronického gejšlení rád vytváří neobvyklou zvukovou rovinu, a podobně je tomu i s Winantem, rovněž z USA, jehož začlenění do jakéhokoli kontextu od komorní avantgardy přes jazzové kolektivy po rockové soubory přináší neomylné brilantní reakce. Gratkowski s Brownem hráli původně jako duo, jejich spojení s Winantem jim však pojednou odhalilo nové možnosti a otevřelo průhledy do jiných, zcela neobvyklých situací. Hudební brázda, která při jejich součinnosti vzniká, má fluidum neobvyklosti, jejich nástroje se doplňují, navazují na sebe bez sebemenších prostojů, překrývají se, spontánně umlkají a samozřejmě i zvyšují hlas, když je k tomu příležitost, opřádají pomyslné téma každé z pěti improvizací, které na albu najdeme, pavučinou napětí, vyluzují souzvuky, které jsou tu zachruté do sebe, tu varovně zapovykují, jindy vytvářejí atmosféru svátečního probouzení (abych použil oba eventuální významy slova wake), opět jindy jsou nostalgicky zamyšlené. Jestliže uvažuji, kdo tu má primát, doznávám, že se chvílemi domnívám, že vedoucí roli má klarinet, ale pak se prosadí vibrafon, ne, vlastně to může být klavír, což znamená, že trojice si v naprosté sehranosti prostřídává role vedoucí či doprovodné beze švů a že výsledkem je naprostá souhra. Je to improvizace, kterou vlastně jako improvizaci ani nemusíme vnímat, protože komponování jednotlivých čísel, jejich proladěnost a prostupnost je samozřejmá a nebojím se říci úchvatná. Vrcholem v tomto ohledu je zejména závěrečná Archipelago, ohromující nečekaností výbojů, akcentací souběhů nástrojů, nahloučením neobvyklých souzvuků. Říká-li se, že základem improvizace je hledačství, tak v tomto případě se hledačství proměňuje v hotový tvar, koncentrovaný a ucelený. A toho mohou dosáhnout pouze mistři svých nástrojů, vytvoří-li v jakémkoli obsazení souzvuk, který posluchači připadá jako konečný. Není divu, že Gratkowski k albu napsal: „Jsem velice spokojený s touto první nahrávkou našeho nového tria.“ Věřím, že jeho spokojenost přejde i na posluchače.