Rok 1982 byl v českém jazzu nešťastný. Byl uzavřen povedený jazzklub Parnas na vltavském nábřeží. V den zahájení byly dramaticky zakázány 11. Pražské jazzové dny Jazzové sekce, v Mnichově při autonehodě umírá vynikající saxofonista Rudolf Ticháček. A po vlasti československé na ojedinělých koncertech se zjevuje amatérská kapela zrozená před deseti lety z kvarteta Emila Viklického po jeho odvelení na vojnu. Kapela tehdy řešila stylové zaměření, neboť ze současného jazzu ji nejvíce zaujala hudba pionýra free jazzu Ornetta Colemana a o generaci mladšího britského avantgardisty Johna Surmana, člena proslulého The Tria. Ještě téhož roku se pozůstalá trojice rozhodla používat název Free Jazz Trio Olomouc (bez ohledu na fakt, že většinou hrají jako kvarteto) a tímto směrem nadále plout, navzdory tuzemskému jazzu s nadvládou hard bopu a jazzrocku. Od roku 1979 se stabilizovalo kvarteto, v němž hrál Milan Opravil na altsaxofon a barytonsaxofon, Josef Bláha na sopránsaxofon, tenorsaxofon a elektrifi kované housle, Josef Mahdal na vlastnoručně vyrobený elektrifikovaný kontrabas – tetrachord chassi a bubeník Petr Večeřa. Na 4. Free jazz festivalu 2009 v Kaštanu z této čtveřice už hráli jen Bláha a Večeřa. Čtvrté samizdatové album Tišnovsko je vzácným dokumentem zdařilého repertoárového i hráčského období FJT a oživuje jejich koncert v Tišnově 15. 5. 1982. Freejazzová koncepce tohoto kvarteta má vlastní styl, v němž volná a leckdy správně divoká sóla Opravila a Bláhy, případně jejich expresivní dueta, jsou často podložena až rockující rytmikou. Mahdalova hra je z rodu Charlese Minguse, Večeřova sopečná sóla napětí hudby ještě zvýrazňují. Bláhův styl hry na housle nemá u nás obdoby, řadí se k nejnesmiřitelnějším freejazzovým houslistům.
Domníváte-li se, že Jan Garbarek vždy hrál tak „slastně“ jako dnes, FJT nám připomene, že počátek jeho slávy vzešel z free jazzu (Song Of Space). Kterak si free jazz poradí se swingující skladbou Alberta Mangelsdorffa (Sing A Swing) nebo s bopovým blues Dizzyho Gillespieho (Dizzy’s Blues) jen potvrzuje, že stylové zaměření FJT je programově neústupné – to způsobilo jejich výjimečnost a izolovanost na české scéně: přes úspěšnost vystoupení na domácích festivalech k nim byla ofi ciální kritika odtažitá. V tom čase FJT nehrálo vlastní skladby, dávalo přednost kvalitním tématům velikánů jazzové avantgardy, s nimiž si doslova vyhráli po svém: v jazzu to představuje hodnotu originality samo o sobě. Cenné a oživující je naslouchat stručnému průvodnímu slovu Milana Opravila k jednotlivým skladbám. Zvláště když vědom si postavení free jazzu na domácí scéně představí v úvodu rozpačitě a omluvně skladbu Conquistador Cecila Taylora slovy „ona je to vždycky taková bláznovina…“ – což ovšem neznamená, že by FJT následně publikum šetřilo. V Tišnově však byli posluchači vstřícní, o čemž svědčí hned dva přídavky (Urbaniakovo Spring a Molten Lead od Mikea Osborna). Přeci jen si však zahrají něco tradičnějšího – pokud to lze takto říci –, když se rozezní Ej blues Michala Urbaniaka. Slitování nečekejte ani ve skladbě Two For Two Johna McLaughlina, jejíž téma rozcupují hned v úvodu Bláhovy housle. Ten se také vyřádil jako divoký freejazzový vokalista v Mangelsdorffově skladbě Open Face. V čele s Mahdalovým basováním vzdají hold fenomenálnímu kontrabasistovi Barre Phillipsovi (současné FJT se s ním setkalo právě na 4. FJF, kde rovněž hrál) v jeho skladbě Centering. Mahdalova bubenická exhibice pokračuje ještě v následující The Big Noise From Winnetka Boba Haggarta a Raye Bauduca.
Toto 2CD připomíná, co z jazzu navždy mizí vlivem neochoty tehdejších cenzurovaných vydavatelských monopolů nahrávat: minulost je zkreslena, zamlčena. Děkujme Jiřímu Kosteleckému a Antonínu Švancarovi, kteří na magnetofon Tesla B113 koncert kvalitně zaznamenali, a dnešnímu zpracování Martinem Bukou. Album lze získat za stovku přímo u kapely – viz www. freejazztrio.czechian.net. Stojí za víc.
FJT, 2010, 62:15; 61:25