Garage se rozhodně nepředře. Nové album vydala po více než osmi letech. Jako veteránka naší scény si to může dovolit, její fanoušci stejně budou vždycky nejvíc vytleskávat staré hity. To samozřejmě ještě neznamená, že by měla kapela nový materiál jen tak ,šolíchat‘ a utěšovat se, že se od ní nic nečeká. Zdá se, že k novince BLACK! (Respekt Publishing, 2009, 51:47) přistoupila poměrně zodpovědně. Zvukový mistr a spoluproducent alba Ondřej Ježek vsadil, jak je jeho zvykem, na nepřikrášlený sound, který se značně blíží živým koncertům (pokud se Garagi povedou). Je syrový, působí skoro jako by se jelo takzvaně ,na první dobrou‘. A právě téhle kapele toto sejmutí, přestože rozhodně nestaví na jakémsi pofidérním ,nástrojovém mistrovství‘, nesmírně sluší – z některých minulých alb, snažících se příliš ,kouzlit‘ a čistit, dobře víme, kde je síla a kde slabost Garage resp. její předchůdkyně Garáže.
Hudebně toho na albu moc nepřekvapí, snad jen dvě pomalé písně Černý kytky a Sexuality, které odkazují k některým podobně volným a vlastně křehkým písním Velvet Underground resp. Lou Reeda. Většina písniček je jinak v klasickém garageovském stylu, v němž nechybí kytarová ,rubařina‘ ani silný melodický potenciál (například v typické ,mejlovině‘ Skála) – a především typické kouzlo přirozenosti, které zjevně souvisí s tím, že se kapela nemusela do ničeho nutit.
S asi největším napětím se očekávala nová várka Ducháčkových textů. Ty totiž kdysi bývaly ozdobou nejen písniček téhle kapely, ale i české hudební scény en bloc, ovšem na předcházejících albech se zdálo, jako by Ducháčkova jiskra poněkud hasla. V některých písních Black! se naopak opětně rozsvěcí, v některých slyšíme překvapivou změnu formy i tematiky. Je znát, že rok po padesátinách začíná Ducháček myslet v jiných dimenzích než zamlada. Místo někdejšího „leštění zrcadel“ dneska „léky užívá“ (Léky) a překvapeně se ptá „kurva, co se děje/ kde jsou místa který znal jsem“ (Skála). A dokonce obrací od někdejších ,lyrických obrazů z pražské Wild Side‘ svou resp. posluchačovu pozornost k duchovnějším věcem: „Zabili ovšem Syna Boha/ ruce si umyli zabijou znova“. To všechno Ducháček podává tak, že mu to lze věřit. Snad jen závěrečné Ostrovy IV., s verši jak vypadlými z nějaké hippiesácké proklamace („Zabalte všechno/nechte tu šperky/napospas místním/všem krkavcům“) si tenhle někdejší nebezpečný žižkovský floutek mohl odpustit, jakkoli je právě v téhle písničce jeho ,pražština‘, na jejíž výslovnost má copyright, nejdokonalejší z celého alba.
Ve své údernosti, ale i tématu, vlastně současném a přesto navazujícím na často citovaný ,periferní styl‘ Ducháčkových textů, je ovšem asi nejsilnějším místem alba písnička Homeless: „Na ulici popelnice/leze homeless do krabice/ do krabice vod lednice/nemocný jsou jeho plíce//…//Ráno jak se probudil/ zimním chladem mrznoucím/a svíčkou si zatopil/a potom se voběsil.“ Lze na stejné téma něco říct více, lépe a stručněji?
K Ducháčkovi, stejně jako k celé Garagi samozřejmě chybějí takzvané ,chyby‘ – ty bychom jistě našli v instrumentálních partech, v intonaci, akademický versolog by se na textech pravděpodobně doslova vyřádil. Jenže paradoxně právě tyhle ,osobní chyby‘ prostě dodávají Garagi ten správný a potřebný ,smrad‘, který z normální party chlápků, kteří si jdou po práci zabrnkat, dělá legendu české scény, jejíž udržování má smysl.