Jana Vébrová: Kykyrý

8_jana_vebrovaPísničkářka Jana Vébrová bývá označována za ,něco jako Radůza‘ – a to mnohdy jen po shlédnutí fotografie z koncertu, bez zaslechnutí jediného tónu. Stačí, že hraje na akordeon. Ostatně, i sama Radůza si ve svých začátcích užila srovnávání s Václavem Koubkem, který tahací harmoniku pro českou scénu víceméně objevil. Přitom jde pouze o vnější znak. Dominantním nástrojem nahrávek, i těch aranžovanějších, s přidanými nástroji, je sice akordeon se svým typickým zvukem, nicméně hudba jako taková, její podstata, se v obou případech dost liší. Nejsnazší – a nejvíce zjednodušující – dělení by mohlo třeba znít, že Radůza hraje ,tak trochu odrhovačky‘ a Vébrová ,tak trochu alternativu‘, obojí myšleno samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Ale styly a žánry v tomhle nepomohou. Obě tvůrkyně dělají, co mohou, aby se vřazování kamkoli vyhnuly. Každopádně, písně Jany Vébrové určitě nejsou po hudební ani textové stránce tak chytlavé jako Radůziny – ale zjevně ani nechtějí být. Radůza má bezesporu pevněji daný autorský rukopis. Vébrové je jen něco přes dvacet a na svém výrazu jistě bude ještě pracovat. A my můžeme jen hádat, zda se bude blížit spíš k přímočařejšímu stylu, nebo svou hudbu ještě více probarví. V případě jejího debutového alba KYKYRÝ (Indies Scope, 2007, 45:16) ovšem velkou práci odvedl Ivan Acher, nadžánrový hudebník, rozkročený mezi soudobou vážnou hudbu a alternativní žánry (mj. jeden čas člen Václavkových VRRM), navíc s mnoha zkušenostmi s prací pro divadlo. Acher je ovšem v tomto případě nejen dobrým duchem samotné nahrávky, na kterou přispěl party dalších nástrojů (třetím ,do party‘ byl bubeník Miloš Dvořáček), ale také autorem či spoluautorem značné části písní – a dokázal vystihnout zpěvaččinu polohu natolik, že na první poslech se její a jeho skladby vlastně nikterak neliší. Tvorba Jany Vébrové je rozhodně velkým příslibem. Nejen ve studiové podobě alba Kykyrý, jehož poslech je dobrodružnou cestou neoposlouchanými náladami, souzvuky i melodiemi, ale také při sólových vystoupeních. Ani v na dřeň oholeném extrovertním projevu ,ženy s harmonikou‘ se neztrácí Vébrové osobitost, působivost její otevřené výpovědi a řeřavá barva hlasu. Těšme se na její další vývoj.

Přidat komentář