Jazz Goes To Town, 13.–18. 10. 2014, Hradec Králové

Vše nějak začíná a jinak končí. U jazzových festivalů na počátku bývá nadšení konkrétních lidí. Na konci však na vině není hudba, ale příznaky vedlejší, leč existenční. Jsou tři hlavní: politické (dříve ideologické, dnes prezentované kulturními nevzdělanci v politice a byznysu), finanční (související ze zmíněných důvodů ideologických a nekulturních). Třetím je domorodá předpojatost většinového publika vůči jazzu postrádající touhu obohatit blaho své duše odlišným či složitějším zněním hudby. Následkem je, že návštěvníci jazzových festivalů nezvládnou sami svými peněženkami tyto příznaky vynulovat, pokud má být festival skutečným svátkem žánru. Přitom nedostatek publika u nás je v nelogickém rozporu s narůstajícím množstvím jazzových muzikantů a zvyšující se jejich hráčskou úrovní. V minulém režimu jsem byl jako posluchač u konce Národního jazzového festivalu v Mladé Boleslavi, u přerušovaných tradic Československého jazzového festivalu v Přerově a Mezinárodních jazzových festivalů v Praze, jako spoluorganizátor Pražských jazzových dnů Jazzové sekce Svazu hudebníků u jejich násilné likvidace. Neradi jsme se po půlnoci z 18. na 19. října 2014 nyní loučili s festivalem Jazz Goes To Town v jeho dvacátém roce existence. Rozhodnutí zakladatele a dramaturga Martina Brunnera staršího opustit své dítě, unaveného a znechuceného marným klepáním na různé dveře, je definitivní a potvrdil mi je, i když jsem mu pravil, že se ho pokusně zeptám za tři čtyři měsíce znovu.

NOČNÍ MENU 1995–2013
Královéhradecké Jazz Goes To Town představilo za svých dvacet ročníků neuvěřitelnou škálu špičkové jazzové hudby ze světa, přičemž většina kapel zde měla buď českou premiéru, nebo dokonce od té doby u nás nebyla už nikdy ke slyšení. Rád bych připomenul alespoň vzorek těch nejslavnějších: Mike Mainieri’s Steps Ahead, Art Ensemble of Chicago (1995), George Mraz & Walter Norris, Joe Zawinul Syndicate (1996), Larry Coryell & Billy Cobham, Richard Galliano, John Surman, Vienna Art Orchestra (1997), Aki Takase & Alexander von Schlieppenbach, Jean-Luc Ponty (1998), Willem Breuker Kollektief, Lester Bowie (1999), James Blood Ulmer, James Carter (2000), Dave Liebman, Bobby Previte (2001), Abdullah Ibrahim, Dave Holland (2002), Karin Krog & Jacob Young, Marcus Miller (2003), Rabih Abou-Khalil, Lynne Arriale (2004), Kurt Elling, Richard Bona (2006), Gianluigi Trovesi, Lee Konitz, Al Kooper, Avishai Cohen, Archie Shepp (2007), Mike Stern, Dave Weckl, Erik Truffaz (2008), Ulf Wakenius, Jack De Johnette (2009), Ibrahim Maalouf, Marty Ehrlich, Hank Roberts, Nicole Mitchellová (2010), Jack Bruce (2011), The World Saxophone Quartet (2012), Dave Holland’s Prism (2013).

NESKRÝVANÉ KOUZLO JAZZU
Je na místě zmínka o dvou závěrečných hlavních koncertech ročníku 2014 „brunnerovského“ dramaturgického cyklu festivalu (není jisté, že se zavedené značky chytí zdatný následovník), které následovaly po čtyřech tradičních dnech klubových koncertů s českými, britskými a americkými muzikanty. Hned dva koncerty výrazně podtrhly vysokou kvalitu jazzových generací nastoupivších na naši vrcholnou scénu v novém století. Mám na mysli dva big bandy, Concept Art Orchestra (CAO) v současné podobě tvořený hráčsky i autorsky osobnostmi domácí scény a Euroradio Jazz Orchestra (ERJO), jehož historie sahá až do roku 1965, ale teprve dnes, kdy nad bandem převzal záštitu Český rozhlas, má českého kapelníka Jana Jiruchu a k němu dva české sólisty – hráčku na trubku a křídlovku Štěpánku Balcarovou a trombonistu Štěpána Janouška. Kapela se původně jmenovala EBU Big Band podle Evropské vysílací unie/European Broadcasting Union (EBU), nové pojmenování ERJO má od roku 2008. Orchestr dále tvoří flétnista Matej Grahek, kytarista Jernej Bervar a pianista Gregor Ftičar ze Slovinska, barytonsaxofonista a basklarinetista Mario Bočić a kontrabasista Zvonimir Šestak z Chorvatska, trumpetista Felix Meyer a bubeník Mathias Ruppnig z Rakouska, trombonista Mátyás Papp a tubista a bastrombonista Ádám Ladányi z Maďarska, saxofonisté a klarinetisté Ville Vannemaa z Finska, Jasper van Damme z Holandska, Danh Thai z Německa a Malin Wättringová ze Švédska, trubači a křídlovkáři Laura Jurdová z Velké Británie, Stelios Chatzikaleas z Řecka a Timothée Quost z Francie a trombonista Andreas Rotevatn z Norska. V úloze barvou hlasu poutavé zpěvačky a skvělé vokální improvizátorky se představila Elena Mindru. Úvodní čtyřdílná Jiruchova skladba Charlie Mingus potěšila nejen kompoziční kvalitou, dynamikou hodnou odkazu Mingusových větších bandů, sólovými výkony, ale také vědomím toho, že postjazzrockové generace navazují opět na vrcholy jazzové moderny, která je jimi objevována. Aranžérsky skvěle zněla i následující úprava rumunských tradičních písní Jocul a Tambalelor od Johnyho Raducanu, skladba František Vláčil – také od Jiruchy, a závěrečná opět čtyřdílná svita Jan Zrzavý (Seaside, Dream, Homeland, Unreality) Štěpánky Balcarové. Výborných sól jsme si užili od saxofonistů van Dammea, Vannemaa, Wättringové, také od obou trumpetistek Jurdové a Balcarové, zcela špičkově se předváděl trombonista Štěpán Janoušek. Bylo úžasné sledovat, s jakým nasazením jdou do dynamicky vypjatých pasáží, jak všechny v orchestru hudba těší, jak s viditelným zájmem a nadšením sledují sólující hráče – to se u zavedených orchestrů nevídá.
Concept Art Orchestra jsme už poznali v podobě školního mezinárodního orchestru wroclawské jazzové akademie řízeného americkým trombonistou a pedagogem Edem Partykou. Také v něm měli čeští muzikanti výrazné kvalitativní zastoupení. Dnes je orchestr složen výhradně ze špičkových domácích muzikantů, řídí jej stále výraznější osobnost své generace Štěpánka Balcarová a autorsky stojí v pozadí na naší scéně ojedinělé sdružení zvané Prague Six. Tu tvoří trumpetistka Balcarová (Trawa zielona), trombonista Jan Jirucha, saxofonista Luboš Soukup (Cliché, Napajedlo), a pianisté Martin Brunner ml. (Catch a Sight of a White Tiger), Vít Křišťan (Flown Away), Tomáš Sýkora (Undefined), kteří si své skladby rovněž aranžují. Obdobně jako ERJO se autoři snaží o rozsáhlejší formy (výjimkou byla Jiruchova skladba zpívaná Janouškem). Výsledný dojem byl obdobně kladný jako u ERJO, na podrobnější popis bude čas až po vydání připravovaného alba: na stupni Richterovy škály bych přeci jen těsně před CAO zařadil ERJO.

BLUE TANGO ZTRACENÉ OVCE
„Nízkorozpočtové“ kapely charakterizovaly ustálené směry dnešního jazzu. V klubové části od pondělka do čtvrtka se představili se svými spoluhráči Martin Brunner mladší, Epoque Quartet, Jana Koubková, Marek Novotný, Lukáš Martinek, Matej Benko, Vilém Spilka, Osian Roberts a Nat Osborn. V pátek se publikum tradičně přestěhovalo do kulturního domu Aldis: Karel Růžička starší přivedl nejen trojici výborných muzikantů, ale také klasický typ Hammondových varhan, k nimž vybral dobře vyladěný repertoár standardů (Cole Porter: Love For Sale, Bill Evans: Interplay, Nat Adderley: Work Song, Jimmy Davis – Ram Ramirez – James Sherman: Lover Man, Horace Silver: Preacher) a skladeb vlastních. Potěšilo mě zařazení O ztracené ovci z alba SHQ Jazzové nebajky, které i s odstupem čtyř desetiletí se stále rostoucím přesvědčením považuji za jedno z nejlepších alb našeho jazzu, ale též romantické Blue Tango. Růžička se do role souljazzového varhaníka s moderním přístupem skvěle vžil, chraplavě si při tom pobrukoval, rytmicky byl bytelně podporován Ottou Hejnicem a Petrem Dvorským, který se rovněž předvedl poutavými sóly. U většiny songů stál u mikrofonu Jiří Stivín se svým arsenálem; ve Work Songu přesvědčil, že hlavně na altsaxofon je stále špičkou na evropské úrovni. Nerad bych opomenul v předsálí velkého auditoria hrající trio Zdeňka Zdeňka, někdejšího klávesisty a kapelníka Naimy, jedné z mála kapel zanechávajících slyšitelnou stopu našeho jazzu osmdesátých let, neboť jí prošli Jaromír Honzák, František Kop, Martin Šulc či Martin Zbrožek. V jeho triu jsme se opět setkali s pilným Štěpánem Janouškem a před mikrofonem skvěle hrála na akustickou kytaru a zpívala Markéta Zdeňková: hráli ještě dlouho po sobotní půlnoci standardy a vlastní písničky.
Sólový koncert klavíristy Bojana Z, rodáka z Bělehradu a dnes globalizovaného účastníka jazzového života na Starém i Novém kontinentu, byl směsí pestře zahraných skladeb kořeněných promyšlenými pasážemi na strunách klavíru, střídmými náznaky vlastního folkloru a souhrou křídla s elektrickým piánem. Očekávaná hvězda Joseph Bowie, trombonista a zpěvák, doprovázený duem XL Targed bratrů Christyho (kytara) a Davea (bicí nástroje) Doranových, předvedla elektrifikovanou funky muziku spíše v přímočařejší než avantgardní podobě. A byl tu konec hradeckého dvacetiletí: kytarista John Scofield, basista Steve Swallow a bubeník Bill Stewart. Scofieldova diskografie je bohatá a pestrá obsazením, jeho svérázný styl se však prosazuje, ať se jedná o vlastní band, nebo hraje pod jiným kapelníkem, třebas i s filharmonií a big bandem, jak předvedl před časem v Rudolfinu. Už dlouho je však po hudební stránce nejzajímavější sledovat jeho hru právě v tomto komorním triu. Při různých příležitostech se setkávají už od počátku devadesátých let, jejich hudba je dokonale vyzrálá, jsou to osobnosti, které se už v historii moderního jazzu, v jeho postjazzrockové éře, neztratí.
Věřím, že nezapadne ani vzpomínání na koncerty festivalu Jazz Goes To Town odplouvající v historii našeho jazzu.

Přidat komentář