Julia Holter: Ekstasis

5_ekstasisHračička Julia Holter mě osobně zaujala hned prvními skladbami, které se objevily na třetím dílu kompilace 4 Women No Cry vydavatelství Monika Enterprise, hudebně feministické bojovnice Gudrun Gut. Tenkrát jsem její lehce naivní skladbičky pasoval někam vedle roztěkané sestry CocoRosie. Od té doby Julia nabrala hromadu zkušeností díky dlouhé řadě kooperací napříč žánry a vše zúročila v loňském roce na první opravdu regulérní řadovce Tragedy, která ji katapultovala do středu zájmu mnoha fanoušků přístupnější elektronické avantgardy. Po necelém roce se hlásí o slovo znovu, tentokrát s následovníkem Ekstasis.
Na Julii je nejzajímavější, jak zní nově i povědomě zároveň. Pokud jsme ji na starších, dnes bychom řekli testovacích nahrávkách zastihli ještě jako rozpustilou hračičku, pak na letošní desce už máme co do činění se zralou dívkou, s jasnými vzory z minulosti, ale pohledem pevně upřeným vpřed. Experiment slečny má mnoho společných znaků s revolucionářkou/elektroničkou Laurie Anderson, která také dokázala rozkrývat nová teritoria, ale zároveň být přístupná širší muzikantské veřejnosti. Zatímco loňský debut byl přeci jen těžším soustem, kde doznívaly poslední pokusy Julie Holter z kazetových experimentů, letošní deska Ekstasis je rozhodně přístupnější kolekcí, která ale i tak opouští spousty zavedených pořádků ve prospěch momentálně „zajímavějších“ experimentů. A sázka na divokou kartu zatím autorce vychází. Tak například – co je to za nápad, vyložit všechny melodické trumfy hned na začátek kompozice a poté je nechávat postupně se rozpíjet v čase? Tímto způsobem je nahrána nejen singlovka In the Same Room, která se na začátku tváří jako naivní retro eletro popík, ale i předchozí Our Sorrows, stejně jako osmiminutová, zvukově mnohem zadumanější Boy In The Moon, jejíž dark ambient, postavený na rozostřených kytarových riffech, je jedním z vrcholů desky.
Nová deska slečny Holter je v současné době často propírána ve světovém hudebním tisku spolu s první deskou další mladé hudebnice Grimes. Ta v podstatě ideálně splňuje zadání současných trendů. Synthpop v jejím podání je šťavnatý pop, do detailu dotažené futuretro, proti němuž nelze říct ani popel. Vedle Grimes je Julie Holter roztěkanou, těžkopádnou hudebnicí, od které vlastně ani nevíte, co máte očekávat. Přesto to, co se zpočátku jevilo jako zádrhel, se hned po prvním poslechu novinky ukazuje jako největší deviza Ekstasis. U této desky, na rozdíl od novinky Grimes, totiž nejste postaveni do pozice věštce příštích okamžiků, ale neustále překvapované Alenky z říše divů. Když už si myslíte, že jste hlavní Juliiny fígle prokoukly, zjeví se na scéně řada akustických nástrojů (saxofon, akustické bicí, klavír, melodika atd.), vedle reminiscence k Laurie Anderson, se postupně mihnou odlesky Vangelise, Ryuichi Sakamota, Enyi nebo z novějších Zoly Jesus. V hudební branži přeplněné přesně definovanými odlesky jednotlivých mikrožánrů je poslech hudby Julie Holter opravdovým osvěžením, a to hned z několika důvodů. Pro způsob, jakým autorka uchopila hudbu minulosti, pro to, jak ji infikovala současným volnomyšlenkářstvím, a především pro neodolatelnou auru, kterou Ekstasis působí na ty, jež mají opravdu otevřené uši. Už se těším na pokračovatele nazvaného Gigi, který už je prý téměř dokončený.

RVNG Intl., 2012, 56:47

Přidat komentář