Album měsíce října

album_mesice1Keith Jarrett: Sleeper Pianista Keith Jarrett (1945) patří k nejpřínosnějším osobnostem jazzu, které ovlivnily hudbu sedmdesátých let aktuálně a stylově i pro budoucnost.Významnou roli v tom sehrála jeho dvě kvarteta, jedno americké (Dewey Redman, Dave Holland, Paul Motian), druhé evropské, vzniklé z popudu pro­dukce ECM, a to jednoduše – Jarretto­vi bylo „přiděleno“ kvarteto norského saxofonisty a flétnisty Jana Garbare­ka, ovšem bez pianisty Boba Stenso­na (kontrabasista Palle Danielsson a bubeník Jon Christensen). Ameri­can Quartet působil v letech 1971 až 1976, což je zaznamenáno na jedenác­ti albech, zatímco European Quartet hrával v letech 1974 až 1979 a natočil jen dvě krásná studiová alba – Belon­ging (1974) a My Song (1977, vyšlo jako Moje píseň dokonce v Supra­phonu, „hned“ v roce 1982). V roce 1979 z jarního turné vydalo ECM dvě živé nahrávky: Nude Ants z newyor­ského klubu Village Vanguard a Per­sonal Mountains z Tokia. Nyní k to­mu přibývá 2CD Sleeper. Repertoár zaznamenává japonský koncert v To­kiu 16. dubna 1979, jehož výběr titu­lů už známe z alba Personal Moun-tains. Doplňují jej skladby Chant of the Soil a New Dance, které sice už byly hrány na americkém záznamu Nude Ants, ale nyní zaznívají v prove­dení tokijském.
Nově je uvedena sklad­ba So Tender. Jedná se však v přípa­dě všech titulů o alternativní záznamy ze dvou koncertů, což prozrazují sto­páže. 2CD Sleeper naopak představuje koncert ze 16. dubna vcelku. Autorem všech témat je kapelník Keith Jarrett a díky kompletnímu záznamu si mů­žeme udělat přesný obrázek, jak Jar­rett připravoval dramaturgii koncertu. Především se nijak neomezil časově a všichni, především samozřejmě on a druhý hlavní sólista Jan Garbarek, dostali libovolný prostor k improvizaci zvláště na počátku první a druhé půle koncertu. Koncert zahájili skladbou Personal Mountains (21:12), v níž si připomeneme nadčasovost stylu, jímž Jarrett s Garbarekem, Danielssonem a Christensenem představují stav moderního jazzu sedmdesátých let vycházející z hard bopu kořeněného free jazzem. Všeobecný úspěch je­jich akustické hry tehdy mimo jiné také naznačil počínající přesycenost jazzrockovým zvukem mezi novátor­skými tvůrci. Dále je třeba zdůraznit, že toto bylo období, v němž u Jarretta ještě zní naplno jeho avantgardní pří­stup, s nímž ohromil v kvartetu Char­lese Lloyda a dále rozehrává hlavně ve svém americkém kvartetu. A přes­tože už nahrává sólová alba, včetně slavného kolínského koncertu (1975), na nichž se noří často až v meditač­ní pohroužení, nechávaje znít také své znalosti klasické i soudobé váž­né hudby. Také Jan Garbarek proží­vá skvělé roky, v nichž ještě jeho poz­dější lyričnost zůstává pod dohledem. Tón jeho tenorsaxofonu, dráždivě roz­vibrovaného a kombinovaného s hard­bopovou důrazností, ho na léta umís­til mezi nejsledovanější jazzmany na světové scéně. Ostatně kombinace jis­té dávky lyričnosti, divokosti a rytmic­ké výraznosti jsou vlastní oběma, Jar­rettovi i Garbarkovi – a to byl důvod, proč je producent Manfred Eicher dal dohromady. Také oba tvůrci rytmiky, Palle Danielsson s Jonem Christense­nem, svou způsobilost pro hraní se špičkovými muzikanty světové scény prokazují dodnes. Prakticky všichni tři se podílejí na tom, že i americká scéna začala brát na vědomí scénu skandi­návskou – kterou, mimochodem, ob­jevili v Evropě působící americké jaz­zové hvězdy už v padesátých letech. Když slyším zvuk Garbarkovy soprán­ky v Innocence, nelze se ubránit pře­mítání, nakolik se nechal jeho stylem v sedmdesátých letech ovlivnit o osm let starší Zbigniew Namyslowski, do té doby spolutvůrce polské avantgardy. Innocence i následující So Tender pa­tří ke klidnějším titulům, v nichž je čas si vychutnat hru jednotlivých nástrojů podrobně. Téměř půlhodinovou Oasis otvírají drobné africké perkuse a Gar­barkova zobcová flétna improvizující „globální“ folklórní melodii, v níž se najde mnoho národů na všech světa­dílech a naznačuje jeden ze směrů, ji­miž se – hlavně v Evropě – bude jazz nadále ubírat. Na barvě se podílí i smy­čec na strunách kontrabasu, s nímž je hudba dovedena k energetickému příboji Jarrettova klavíru a jeho velmi pestré improvizaci. Po odložení flétny se Garbarek vrací k sopránsaxofonu – skladba se místy pohybuje na hranici free jazzu: Jarrett i Garbarek součas­ně dokazují, že i avantgarda může být zdravě lyrická. Oasis je neuvěřitelně pestrý opus, který by jiným vydal na témata pro celý koncert. Skladba pře­jde bez varování do rytmického blues Chant of the Soil (14:32) a společně se závěrečným Prism jsou pro zvuk Jar­rettova European Quartet možná nej­typičtější. Koncert zakončil po dlou­hém skandovaném potlesku rytmicky radostný a libozvučně zpěvavý přída­vek New Dance. Album je skvělou a nadčasovou vizitkou geniálního Kei­the Jarretta.

ECM/2HP, 2011, 52:47

Přidat komentář