Fúzování jazzu se nejslyšitelněji děje napříč žánry, a to v celé jeho historii až po postmoderní časy, kdy toto konání bylo navždy zbaveno jakéhokoliv ostychu. Existuje v hudbě také ale fúzování podélné, v časové linii. Zde si publikum jazzové i vážnohudební vybírá opatrněji, ježto je citlivější na zásahy do zavedeností. Muziku dávných časů ale nutno uznávat, tak jako nelze v ničem zavrhnout kus vývoje, a dělat, že se nekonal. Část staré hudby, lidové i skládané hudebními vzdělanci, bývá interpretována pietně. Část vzlíná jak do soudobé hudby, tak do populárních forem. A leccos je vybíráno a užito k reinterpretaci, muzikálnímu převyprávění v rámci žánrů nezatížených ustálenými zásadami. Například jazzem. Dopadne-li vyznění věrohodně, záleží na citu samotných muzikantů. Přesně to je případ nahrávky Knut Rössler – Johannes Vogt with Miroslav Vitouš: BETWEEN THE TIMES (ACT Music+Vision/2HP, 2007, 54:09). Zde na sopránsaxofon a flétnu hrajícího Knuta Rösslera (1945) na jazzu zaujaly možnosti improvizace už na přelomu padesátých a šedesátých let. Vyzkoušel si hraní v různých formacích, od dua po big band, najdeme ho na nahrávkách Joachima Kühna, Hala Galpera, Alphonse Mouzona a řady evropských jazzmanů. Johannes Vogt (1953) se v úvodu své muzikantské kariéry sblížil nejdříve s elektrickou kytarou, později se však začal věnovat kytaře klasické, loutně a muzikologii. Stal se specialistou na starou evropskou hudbu, především období renesance a baroka. Vedle vlastní interpretace začal v duchu této hudby také psát skladby a improvizovat, neboť jak známo, improvizace se z interpretace vážné hudby v Evropě postupně vytratila. Oba muzikanti si do party přizvali kontrabasistu Miroslava Vitouše (1947), bezbřehého improvizátora, jehož zkušenosti jazzové, a podvědomí naplněné evropskou klasikou, se k jejich projektu jevily jako nejvhodnější. V nahrávce ještě výjimečně a střídmě zazní perkuse hostujícího Mani Neumeiera a Vogtův rovněž nenápadně užívaný syntezér, který programoval Werner Goos. Ten je rovněž vedle dvojice Rössler-Vogt také podepsán pod některými skladbami jako spoluautor. Název alba je současně jménem ansámblu, který dvojice Rössler-Vogt založila.
Ač jsou tito tři u názvů skladeb podepsání coby autoři, jedná se ve skutečnosti o improvizace na parafráze původních skladeb napsaných v sedmnáctém století pro loutnu v Paříži působících autorů Ennemonda Gaultiera a jeho synovce Denise Gaultiera, Pierra Dubuta a jeho dvou synů a Jacquesa Gallota. Poslech alba silně ovlivní hned úvodní skladba, neboť hlas sopránky doprovázené basou vyvolá emoci vyvěrající z melodické příbuznosti s Gershwinovou ukolébavkou Summertime. Rössler zní jednoznačně jako jazzový improvizátor typu Jana Garbarka, Vogtova barokní loutna svým zvukem setrvale připomíná původní inspirace a Vitouš tvoří pod jejich hudbou melodické figury rytmizující celou hudbu, ve vhodnou chvíli ji obohacuje virtuózní improvizací. Toto pojetí volné interpretace staré hudby za přispění jazzu vychází z oprávněného přesvědčení, že dědictví nejplodnějších období jsou melodickou pokladnicí, z níž lze čerpat i v tvorbě a hře současné, a to bez ohledu na žánry.
