Ačkoliv se už léta jeden z nejprodávanějších žijících českých básníků J. H. Krchovský stylizuje do podoby hlaváčkovského rozervaného dekadenta, svázaného ovšem pevně s undergroundovými kořeny, k rockové hudbě měl blízko vždycky. Nejen proto, že sám hrál ve výborné podzemní kapele O.P.N. (sumarizace jejích nahrávek z 80. let je jedním z nejzásadnějších počinů labelu Guerilla), ale hlavně pro zřejmou hudebnost jeho veršů, kterou postupně odhalují spousty skladatelů a s oblibou je zhudebňují. Kromě snad desítek méně známých více či méně undergroundových kapel ke Krchovského básním v minulosti sáhla například i Hudba Praha či Nahoru po schodišti dolů band. Bývalý kapelník posledně jmenovaného souboru Marek Brodský byl také nepřímým iniciátorem vzniku kapely Krch-off Band. To poté, kdy básníkovi navrhl sestavení alba z jeho dosud vzniklých zhudebněných veršů, případně vznik nových nahrávek v podání různých existujících kapel.
J. H. Krchovský ovšem vyjádřil nespokojenost s tím, jak jiné skupiny s jeho básněmi nakládají,
a rozhodl se, že založí kapelu, se kterou opráší již hotové písně a přidá nově zhudebněné básně. Repertoár alba kapely Krch-off Band NAPOSLED (Guerilla, 2008, 43:22) tak nese vročení 1979–2007.
Do kapely se Krchovskému – což není žádný div – podařilo získat skutečný muzikantský výkvět české undergroundové scény, hudebníky s minulostí či současností v kapelách Plastic People Of The Universe, DG 307, Půlnoc, Garage či Echt!. To je samozřejmý klad, ale zároveň jistá nástraha kapely potažmo nahrávky. Projev Krch-off Bandu přesně odpovídá sociálně-kulturnímu prostředí, z něhož vzešel, jeho sound je vlastně jakýmsi kompilátem většiny zmíněných kapel. Písničky jsou jistě sevřenější, formálně pevnější než u PPU či DG 307, sám Krchovský je jakýmsi mezistupněm mezi Hlavsovým zpěvem a Zajíčkovou deklamací.
Zatímco texty jsou samozřejmě – zvlášť pro toho, kdo se s Krchovského poezií setkává poprvé – svým negativismem provokativní, hudba jde přes všudypřítomnou temnost, kterou umocňují zejména party zdvojených smyčců (housle a violoncello), vlastně takříkajíc ,po srsti‘ – skoro by se chtělo říct, že jde o ,pěkné písničky‘, nebýt textů. V tomto smyslu lze aspoň přibližně připodobnit písně Krch-off Bandu třeba některým obdobím tvorby Nicka Cavea.
Je skvělé, že Krchovský, proslulý introvert, v sobě našel sílu vrátit se po mnoha letech k hudbě. Ačkoliv nelze úplně souhlasit s tím, že všechna předešlá zhudebnění jeho básní za nic nestála, je jisté, že autorské pojetí je vždycky nejautentičtější.