Když se ve studiu sejdou čtyři výrazné sólistické osobnosti, může být výsledkem buď srážka, ze které vzejde nedotvarované předhánění, nebo naopak brilantní souhra, i když jde o svobodnou improvizaci. V případě alba Phoenix, které v srpnu 2015 v Sono za produkce Alexeje Charváta vzkřísili pianista a klávesista Michal Nejtek, saxofonista Pavel Hrubý (se sopránkou, altkou i tenorem), kontrabasista Jaromír Honzák a bubeník a perkusista Daniel Šoltis, jde bezvýhradně o eventualitu druhou. Všichni jmenovaní, kteří mají za sebou bohatou a podnětnou hudební činnost a v menších počtech se už i vzájemně setkávali, ovládají rozevíravý diapazon přístupů, v tomto případě jsou si však vzájemnou výzvou, oporou, inspirací. Jsou to prostě čtyři svébytní sólisté, kteří se spojili, aby poodhalovali v devíti instantních skladbách nikoli pouze fénixovskou legendu, zarámovanou do obdobné ambaláže, nýbrž aby z ní zároveň vytěžili vnitřní poselství sebespalování a znovuzrození. Přitom každé z devíti témat, jež tu nacházíme, má svůj záběr, jejich názvy se mi nejeví jako pouhé nálepky, heliotropní spřežení jednotlivých nástrojů je ostražitě odhalivostní i samozřejmostně vypovídací. Což se proměňuje případ od případu, někdy si nejdůvěrněji odpovídá sax s klavírem, jindy zahloubaně brunátná basa odkrývá děj pod pohodovým mazlením saxu, což zase klavír a bicí převedou do jemnocitného vískání (což není gramatická chyba), pak zase vnímáme tykadlové osahávání nebo vytepávání tématu s přímočarostí, která není nesložitá, poněvadž v ní (například) klavír douškuje a bicí ho poddrůzovávají do nonšalantního smrštnění. Celková pospěšnost je nezadýchaná, přes důraznost nikde nedochází k neurvalosti, vše je v podstatě soustředivě proharmonizovávané s drobnými odstavnými předěly. Každý z nástrojů tu má zcela mimovolně svůj prostor, který rozvíří nebo podšprajcuje (bicí, které tu mají i zavýbušněnou, vydestilovaně podmračnou sólovou akci v Seven Rays), provzpíná či projiskří (klavír), prohudruje, rozstrunuje, prohořívá a vábivě protvrdí (basa), pohupuje se v melodizované houpačce, chlácholivě licituje i vítězoslavně gejšlí (sax); každý z hudebníků se může prosólovat až do závratnění, a nezáleží na délce vstupů, nýbrž na jejich intenzitě a zvýlučnění nálady. Různorodá je i atmosféra, tu jemnocitně nostalgizující, tu pohodově oznamovatelná, tu zase s doutnavou exotičností. A když se vše sdělně dorozprostře, dojde k téměř nepozorovatelnému pádu. Proč nepozorovatelnému? Protože to album bude ve vás doznívat dál. Neprchavě, dobrodružně, vynořivě, senzitivně (abych použil výrazů všech čtyř protagonistů z jejich poznámek v bookletu).
Pouze v digitální podobě najdete Panoptikon, nahrané 26. srpna 2015 v Žižkostelu, ale to neznamená, že by bylo k Phoenixu pouhým přívažkem. Pavel Hrubý tu má totiž ještě větší příležitost ukázat a dokázat své vskutku panoptikální kumštovnictví, s jakým snuje své příběhy. Není okázalý, nepředvádí se, prostě vypráví, sdělně, nerozvláčně, zdůraznivě, tříbivě i v těkání, dychtivě s ležérními odbočkami, propátrává a označkovává svůj terén, vzlétá nad ním i sklouzává, pošvitoří, rozklene se, tu si potěšlivě i vzrušivě zavdá, zaokolkuje, zastřečkuje si, zaoponuje, zasmlouvá, ale jeho rozletité příběhy probíhají ve smírném, byť vzrušivém hávu, spějí kupředu s odbočnými peripetiemi, zákřičnostními výzvami i probalancovaným zalebeděním. Dušan Černák se do těchto příběhů někdy vetkne, rozharaší je, nenásilně proburácí, občas meziherně převezme téma nebo je vykotouluje, předzávěrně se dokonce s Hrubým pádně střetne ve vojančivě probušné výzevnosti. Co je však podstatné: všechna čtyři témata přes drobné zákruty, zámlky i poletušnosti (nebo právě i jejich zásluhou) mají svoji důsažnost, a tím nás očarovávají.
Prostě dvě alba, která bychom neměli minout.
Amplion, 2015, 55:44; Signals from Arakaim, 2015, 52:43