Michel Banabila: Tapu Sampler 2016

Michel_Banabila_-_Tape_Sampler_2016Občasná ohlédnutí nejsou nikdy na škodu. Zvlášť u tak plodných skladatelů, jakým je například Michel Banabila. Jeho dvojalbum shrnuje vybrané kompozice, které rozesel na svá alba v poslední dekádě. A je nutno poznamenat, že jako lákadlo do bohatého Banabilova světa slouží znamenitě. Výběr patnácti zařazených kompozic totiž odhaluje, že základem Holanďanova rukopisu, který, ať tvoří poměrně divokou avantgardu nebo ambientně etnický track, je pokaždé příběh vyprávěný podobným, pomalu se rozvíjejícím způsobem. Z toho důvodu je fakt, že přeskakujeme mezi více než desítkou skladeb citovaných kolekcí, vlastně osvěžující. Jednou máme co dočinění s trackem postaveným na vrstvení atmosféry množícími se perkusemi (Jump Cuts ze stejnojmenné desky), podruhé se necháváme nést na čistých hladivých ambientních plochách, potřetí dostane velký prostor hostující autor na saxofon, klarinet nebo cello (například Deep In The Forest z alba Route Planner nebo Amal ze stejnojmenné desky natočené s Asidem) a jindy zase zavrtáme do industriálních nálad s hlučící skladbou postavenou na výrazných field recordings nahrávkách. Není divu, že je Banabila často žádán, aby svou hudbou podpořil divadelní nebo taneční představení. Právě díky daru vytvořit na základě nálady, souhry či atmosféry osobitý příběh. A hlavně vrstevnatý, jehož potenciál ocení asi nejvíce posluchač s kvalitními sluchátky na uších. Banabilův hudební otisk je jiným druhem reportáže o banabilasoučasném světě. Propletenec vlivů, nálad a atmosfér, které je hrozně těžké rozklíčovat nebo rozebrat na prvočinitele. Přitom právě tato nesmírně komplikovaná situace vlastně přináší mimořádnou porci impulzů nejen pro hudební skladatele, ale také pro náš život. Je jen škoda, že si o celé problematice necháváme často vyprávět od lenivých nebo dokonce falešných zpravodajců. Samotná realita je totiž často mnohem komplikovanější. Omlouvám se za tuto socio-politickou vsuvku, ale hudba Michela Banabily k ní přímo vybízí. Častým citováním orientálních prvků, tematických nehudebních samplů i výběrem akustických instrumentů, které jednotlivé, na decentní elektronice postavené, kompozice doprovází. Hudební žurnalisté rádi pro hudbu na pomezí klasiky, filmové muziky, downtempa a world-music citují Dead Can Dance nebo například Juno Reactor (dříve například Banco de Gaia nebo Zion Train). Michel Banabila se v podstatě chápe stejného úkolu méně pateticky, možná ale nakonec s výraznějším výsledkem.

Tapu Rec., 2016, 69:29 + 70:10

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *