Steven Feigenbaum se svými spolupracovníky se i při letošní letní emisi prověřené značky Cuneiform spolehl na osvědčenou taktiku: sestavit výběr tak, aby mohl uspokojit zájemce o různé žánry a z více věkových skupin. Tentokrát však byla jeho volba mimořádně vyrovnaná a málokdo ji pomine bez povšimnutí. Posuďte sami:
Už album The Quiet Room z roku 2005 prokázalo nevšední kvality souboru Alec K. Redfearn and the Eyesores. Což se jenom utvrdilo projektem THE BLIND SPOT (Rune 244, 41:18), na kterém tito postrockoví folkoví surrealisté osvědčují jak smysl pro magickou fantazii, tak pro neobvyklou melodickou ambaláž: jsou provokativní, rozverní, chlácholiví, dryáčnicky úsměvní, překvapivě tajuplní. Akordeonista a autor hudby i textů Redfearn dokáže své ovečky (v některých případech jich má na povel až čtrnáct) sladit do líbeznosti, meditativnosti, harmonického prozpěvování i ataku a dokazuje tak, jaké nové možnosti v sobě folkový přístup skrývá. Jeho aranžmá jsou vtíravá, nikoli však podbízivá. V centru kompaktu je pohřební písňový cyklus I am the Ressurection and the Light, věnovaný přátelům, kteří zemřeli na předávkování. Ten se projevuje s prazvláštní naléhavostí jako jakési panoptikální velebení života i smrti, nebes a pekla, duchovna i tělesnosti, prostě protikladnosti současného žití. Vedení hlasů, naříkavých i velebných, souhra klasických i folkových nástrojů (včetně speciálně sestrojených) s elektronikou, dodává celé suitě specifickou vzdušnost, nabízí však i žánrovou promiskuitu mezi jemným kabaretiérstvím, minimalistickým chvěním, písničkařením, popovou delikátností a odezvou klasické hudby, jak bývala druhdy propojena s chrámy. Aby Redfearn přesvědčil, že všechno může být i jinak, zařadil na závěr alba osmiminutovou reprízu songu Blue on White, nervnější, záludnější, prodíravější, drnčivější, tajemnější. Experimentálnější. Myslím, že tento rodák z Massachusetts má toho ještě hodně co povědět.
The Claudia Quintet zabodoval u značně širokého publika už trojicí desek, vydaných v letech 2001 až 2005, a nový počin této formace perkusisty a skladatele Johna Hollenbecka, nazvaný FOR (Rune 247, 61:46), osvědčuje, že měli pravdu ti kritici, kteří tvrdili, že ji nelze s ničím hned tak porovnávat: zní si po svém. Kombinace jazzu a moderní hudby vážné, tradice a progresivnosti, propojení kompozičních jistot s improvizační lehkostí – to jsou jen některé znaky originálního znění kvintetu. Jeho členové – basista Drew Gress, vibrafonista Matt Moran, akordeonista Ted Reichman a klarinetista a saxofonista Chris Speed jsou mistři svých nástrojů, nicméně nejde pouze o technickou brilantnost, ve hře tu je i rozpoznatelná spontánní radost, provokace, lehkost. Co víc: každá z osmi kompozic má svoji odlišnost a jiné zvukové zabarvení, což je zřejmě dáno i tím, že všechny jsou někomu věnovány (což je vysvětlení titulu For) – od Fritze Pauera po Jana Garbarka. Je to ambiciózní počin, který osloví jak příznivce jazzu, tak hudby komorní. Ostatně k tomu nabádá i skladba For You (je to pro vás, vážení posluchači).
V těchto pravidelně vydávaných kolekcích Cuineiformu málokdy chybí dravější element, zaměřený na explozivního nářezu chtivou omladinu. Této žádostivosti dozajista vyhoví čtveřice, která si říká Upsilon Acrux a excituje mladé publikum už od roku 1997. Její CD GALAPAGOS MOMENTUM (Rune 245, 40:58) má totiž všechny znaky oné výbušnosti, která v sobě kumuluje odezvu punkové nadrzlosti, metalové agresivity a rockové průbojnosti. Obvyklé obsazení dvě kytary, basa a bicí nic nemění na schopnosti zvukového, byť místy až kolovrátkového tsunami. Nechci tvrdit, že lze Upsilon Acrux porovnávat s kapelami, jako jsou Ruins nebo Boredoms (což americká kritika kupodivu činí!). Ale svůj úkol zabouřit si zřejmě splní.
Dvě vynikající dvojalba na závěr. A předem drobnou rozpomínku. Když se svého času objevil na pódiu pražského Pakulu saxofonista Steve Lacy, připadal mi jako úředníček, který se tu ocitl nějakým nedopatřením. Jenže potom zahudl a byl to pojednou mág, který všechny očaroval. Dnes už Lacy mezi námi sice není, zato ho nádherně připomenou dosud nevydané nahrávky z New Yorku, Tucsonu či Amsterdamu, pořízené ve značném časovém rozpětí od října 1962 po srpen 2002, jak je prezentuje dvojkompakt EARLY AND LATE (Rune 250/251, 67:16 + 70:58). Lacy sám řekl, že je třeba si najít správné lidi, s nimiž je možné spolupracovat. Jeho spřáhnutí s mistrovským trombonistou Roswellem Ruddem bylo osudové: potkávali se od školních let s pauzami po celé čtyřicetiletí. Rozuměli si v souhře, v intonaci, v improvizačním trumfování, prostě ve všem. Vyrostli společně na interpretacích Thelonia Monka a Cecila Taylora, ale v pozdějším období už hráli většinou vlastní skladby, v čemž na první desce z těchto dvou jednoznačně dominuje Lacy. Je třeba se však zmínit i o basistovi Jeanu-Jacquesu Avenelovi a bubeníkovi Johnu Betschovi, kteří tu s nimi kromě mladistvé epizody sdílejí většinu nahrávek – o Betschovi především, protože jeho sóla jsou skutečně pozoruhodná. A Lacyho sopránka samozřejmě vévodí, snoubí se s trombónem, opět se osamostatňuje, lehounce, jásavě, lyricky, meditativně. Což Rudd spontánně dotvrzuje. Kdo vyznává moderní jazz bez nadbytečných příměsí, bude se ve společnosti tohoto kvartetu cítit jako v pokojíčku.
Nejsem si jist, zda ještě dnes někomu něco řekne canterburský soubor Delivery z počátku sedmdesátých let minulého století. A jméno jeho vedoucího – klavíristy Steva Millera, kterého většinou zastiňoval jeho známější bratr Phil, kytarista. Už v roce 1999 Cuneiform Delivery připomenul reedicí alba Fools Meeting a je zapotřebí pouze zopakovat, kdo kromě dalších v této skupině hrál: Roy Babbington, Pip Pyle, Richard Sinclair, oba bratři a saxofonista Lol Coxhill. Coxhill naopak je dnes pojem, je spjatý s britskou improvizátorskou scénou a každé jeho nové album (především na Emanemu) je nezanedbatelnou událostí. Cuneiform se však na dvoj-CD „THE STORY SO FAR…“ „OH REALLY?“ (Rune 253/254, 73:15 + 78:57) navrátil do počátku zmíněných sedmdesátých let nejenom prezentací dvou původních LP – Miller/Coxhill Coxhill/Miller a té, která dala název současné vice-než-reedici, ale i spoustou přídavného materiálu, oživujícího spolupráci obou protagonistů, také však evokujícího ze zapomnění jejich sólová vystoupení i další projekty včetně privátních záznamů a kolektivní improvizace. Je to skutečně nevšední průvodce hudebním děním oné doby, zpřítomňující zesnulého Millera jako důrazného pianistu a poskytující obraz Coxhilla, jehož hudební šibalství tady mělo své kořeny. Obsažný booklet pak přináší spoustu informací, osvětlujících především Millerovy názory z posledního předsmrtného rozhovoru (1998). Kdo zůstává ponořen do éry Soft Machine, Caravan, Hatfield and the North a Delivery, tady má skutečně vzácnou příležitost si hudební dění této plodné doby nejen připomenout, ale i vytříbit.