Mohutný nástup Leo Records v roce 2012

Co jsme si pověděli o Leo Records nad poslední emisí kompaktů v roce 2011, totiž že jejich zakladatel a ojedinělá osobnost gramofonového průmyslu Leo Feigin nehodlá uznat současnou krizi v tomto odvětví, nejen přetrvává s vročením 2012, řekl bych, že atak tohoto labelu se zvyšuje: v lednu se na světových trzích objevilo osm nových titulů, hned v únoru pak další čtyři tituly ze studií tohoto vydavatelství. Výběr bohatý nejen co do počtu, ale i pokud jde o kvalitní záležitosti, které mají šanci oslovit široké spektrum posluchačů. Jsou totiž značně atraktivní a v tomto ohledu nemají Leo Records vážnou konkurenci.
5_leo_records5_leo_records_2Hned první album, označené pouze číslem 4 (51:12), strhne k poslechu od samého začátku. Ta čtyřka označuje již čtvrté dílo Clarinet Tria v obsazení Jürgen Kupke (klarinet), Michael Thieke (altklarinet) a Gebhard Ullmann (basklarinet), je to však zároveň nečekaný comeback, protože od posledního CD (Ballads and Related Objects) uplynulo už osm let. Osobitý zvuk tří klarinetů je proměnlivý jak aprílové počasí, od „kočičin“ přes zámlky do uvážlivé povlovnosti za občasných názvuků klezmeru. Ullmann, hlavní persona a skladatel devíti kompozic (vedle jednoho návratu k Ornette Colemanovi a vedle jedné improvizace) chápe desku jako celý mikrokosmos, snaží se odhalovat nejrůznější možnosti hry a souhry, je to zřejmá honitba na neobvyklé prozvučení, natřásání, kolotání, pobrukování, mrouskání, překypování či pableskování. Jednotlivá drobná zasólování jsou okamžitě přejímána jako podněty pro změnu zvuku, hlasitosti, rytmu a bývají prošpílcovány zásahy zbývající dvojice, pokrově ztajená hra celého tria leckdy vyústí do naprosté lahodnosti souznění, jednou (v Kleine Figuren # 1) dojde dokonce k variování variability. Je to deska, kterou by si žádný fanoušek klarinetové hry neměl nechat ujít.
5_leo_records_3Jako bumerang se nám Gebhard Ullmann, tentokrát nejen s basklarinetem, ale i s basovou flétnou, vrací na desce Transatlantic (63:11) jako člen tria BassX3 – v poněkud zvláštním obsazení: se dvěma kontrabasisty Chrisem Dahlgrenem a Claytonem Thomasem. Titulní komprovizaci si rozdělili do tří částí, a ta v drónově hluboké tónině prohřmívá celým zachrutě přitlumeným albem. Nad (jen občas úderně) šramotícími a skřípějícími basami vystřelují injekce basklarinetu či basové flétny, perkusivní přervy dodávají zvukové objekty, takže celkový dojem je spíše zadírající, hlubinný, nicméně v nejrůznějších polohách od zvukového šimrání přes přiškrcování až po zdánlivou humpoláckost. Z této atmosféry se vymyká The No Piece, ve které zazní i výskavost – jako volání ze vzdálených polonin, skočnější a spontánnější Ornettes’s Closet nebo naopak tristnější a zoufanlivější frekvence dvou předzávěrečných skladeb, vyjadřujících myšlenku, že Berlín je plný osamělých lidí. Ullmann tu sice do určité míry hráčsky vévodí, ale spiritus agens tria je zřejmě Chris Dahl gren, který BassX3 zakládal už před časem s jiným basistou (s Peterem Herbertem) a desku s ním nahrál v Brooklynu už roku 2001.
5_leo_records_4V bookletu k albu Francoise Carriera (altsax), Michela Lamberta (bicí) a Alexeje Lapina (klavír) In Motion (47:11) čteme varování, že (kromě dalšího) obsahuje objevy, humor, povzbuzení, vypravěčství a především spoustu svobody. A Carrierův synovec Sébastien tu medituje o průběhu života, jehož počátek si nepamatujeme a o jehož konci nic netušíme. To všechno se může vztahovat na album, na kterém jsou jmenovaní tři hudebníci v neustálém pohybu. Oni si meditují po svém: proudně, pohyblivě, proplétavě, leč nezběsile, s výdrží. Každopádně jsou všichni důrazní a nikdo nezůstane svým kolegům nic dlužen, ať už klavír a bicí tvoří podhoubí, nad kterým se klene plný tón altsaxofonu (tentokráte tu Carrier neobhospodařuje sopránku), ať se ty dva nástroje dostanou ke slovu samy a houpavá altka se k nim posléze vlísá. Je to pozitivní album, radostné, místy rozkochaně provokativní, a zdá se mi skutečně, že by mohlo evokovat určité životní situace (pisatel by měl vědět o svém strýci, co zamýšlel), že se pohybuje mezi láskou (ta má přednost) a nenávistí (jež je spíše potlačena) a že z něj vyciťujeme radost ze života. Je nahráno při koncertě v petrohradské experimentální galerii zvuku a má svoji zvukovou ozvláštněnost, byť nehýří experimenty, je prostě takové, jak Carriera známe nejenom na dalších Leo Records, nýbrž především na Ayler Records. Přináší potěchu.
5_leo_records_5Podobně 30 Years Island (65:32), odehrávající se na imaginárním ostrově, který najdeme v bookletu na přehledné mapce s deseti nakreslenými „kótami“, jako je Tanga City nebo Sur Loire, fascinuje pospolitým putováním čtyř hudebníků po místech, jež jsou v obsahu identifikovány vedle pojmenování skladeb (s posuny místy až k improvizacím). V titulu je jako leader upřednostňován Andrea Buffa, vedle něho je však rovnocennou tvůrčí osobností věhlasný Carlo Actis Dato: jejich šest nástrojů (u Buffy alt a tenorsaxofon a basklarinet, u Actise tenor a barytonsaxofon a rovněž basklarinet) si až zlidštěně hovoří, repetí, veselí se, konejší, lká, teskní, hladí, je to prostě nepřetržitý dialog, přitakávající si v líčení „událostí“ na ostrově se všemi možnými podrobnostmi, zvraty, nuancemi, přičemž bicí, za nimiž zasedl Dario Mazzucco, protkávají melodie, nebo mají společný přístav s Fiorenzem Bodratem, který s kontrabasem nebo violoncellem hloubá nad tím, co si vůdčí nástroje sdělují. Buffa sám tento přístup nazývá nejenom ironicky nostalgickým nebo bytujícím mezi minulostí a budoucností, ale i „futuristicky naivistickým“, jenomže ta zdánlivá naivita se mi jeví jako důsledně promyšlená a je založena na hráčském kumštu, a proto může být tak působivá. Alespoň jeden doklad travestie v dějinně teatrálním hávu: Barley Coffee for Hamlet, odehrávající se na Elsinoru. Ale hned další komprovizace Tranzizione evokuje nástrahy Skylly a Charybdy. Buffovi jako inicátoru celého opusu nejde o perzifl áže ani o švandu za každou cenu; pečlivě zvažuje, kde jsou rozhraní mezi napínavostí a sněním, mezi tanečností a povlovností, mezi očekáváním a nepředvídatelností. Jak říká: je to zvuková polévka, jejíž ingredience jsou tajné. Právě v tom je výprava na onen ostrov, namalovaný Buffou, tak atraktivní.
5_leo_records_6Adresáty alba Playwork (55:17), jehož autory jsou estonský profesor Anto Pett (klavír) a nizozemský vědec Bart Van Rosmalen (violoncello), by měli zdánlivě být pouze zasvěcení fajnšmekři, kteří už mají oposlouchanou tu nejmodernější komorní hudbu a její výboje. Jde totiž o cíleně podaný soubor alchymie a mystiky dnešní improvizace, rozebraný i v doprovodném textu, o inovativní hledačství neznámých návazností a o fascinaci jejich objevováním. Jednotlivé partie se netváří jako „instantní kompozice“, naopak si zakládají na tom, že jsou spíše dobrodružné workshopy, v nichž ovšem nechybí „definitivní“ pasáže. A právě to může přilákat širší publikum k poslechu desky, protože v tomto střídání tkví značná opojnost. A tak slyšíme čtyři delší a šest kratších transformací, v nichž oslňuje pableskující cello s drtivými údery klavíru, v nichž kolotající veletoče pronásleduje zbrklé víření nebo naléhavé dusání, drcení a ohýbání zvuku se vlíná do klimbání či pozdvihování, prostě záhy po sobě následují zvraty jako na obrtlíku, od tlumené subtilnosti po energickou výbušnost, aniž zajdou do křečovitosti. Vše vyplývá z nálady chvíle, na té záleží, zda se souhra vzepne k dramatičnosti, nebo bude pozamlkle ohledávat jiné prostory. Oba improvizátoři totiž se do svých nástrojů zcela ponoří, jsou v nich „ztraceni“, jejich souhra se odehrává samospádem, ve kterém není místo pro zábrany, protknou se v určitém vytržení, vzájemně se přizpůsobují, aby naznačený terén obsáhli. Závěrečné „variace“ mi připadají spíše jako fragmenty, jejich rozdílnost zopakuje ve zkratce, co naznačovaly předchozí rozměrné výpady. Ostatně kdo chce o způsobu přístupu k improvizování těchto virtuózů vědět víc, najde od nich vysvětlení v doprovodném textu.
5_leo_records_8Značně konfrontační je projekt, jehož nejvytíženějším představitelem je Stefano Luigi Mangia (hlas, altsaxofon, hračky) a po jeho boku Stefania Ladisa (housle, hračky, hlas), Adolfo La Volpe (kytary, harmonium, elektronika, banjo, hlas) a také Angelo Urso (kontrabas, hračky, hlas). Nazývá se Ulysses (47:20) a je zřejmě reakcí na rozkotanou současnost; ohlíží se po minulosti, hledá v ní duchovní i jiná spojenectví, chce vyvolat podnět k zamyšlení, ať souhlasnému či oponentnímu, byť s určitým defétismem, neboť co zbývá? Fragmenty? Trosky? Oč jde: třináct zastavení, z nichž čtyři tvoří rezechvěně rozvíravé, zastřeně váhavé i maličko rozvernější improvizace zmíněné čtveřice, věnují jednotliví hudebníci na přeskáčku „odysseům“ – nezvyklým osobnostem, které zůstavily závažné stopy v historii lidstva. Jde o Alberta Einsteina, Martina Luthera Kinga, Fjodora Dostojevského, Leonarda da Vinciho, ale třeba příkladně i o Kurta Gödela, který tvrdil, že matematika není věda, nýbrž umění, a další včetně Odyssea samotného. Nejde o portrétování, nýbrž o sondování v osudovosti, leckdy převrácené, možná příkladné, mám však dojem, že i deziluzivní. Text k desce připojený sice sáhodlouze rozebírá, oč by mohlo jít, leč hudební ztvárnění se z postulátů značně vymyká, v některých případech jde spíše než o piedestaly o demaskování, k čemuž přispívá potměšilá tajemnost či potemnělá dráždivost, zádumčivá velebnost nebo zadíravá ponornost jednotlivých „případů“. Místy hlasové křepčení v souladu s nástroji, které vystřídá veškeré škály od vypravěčství, výtržnictví, pábení, halekavosti, zalykavosti, útočnosti, rozčilující uskřinutosti až po hračičkářství se mísí a pronásleduje v odstředivém víření, odkazuje na mýty, plné paradoxů, využívá nápovědí, vzrušivě kulminuje do vřavy i podává „rozhřešení“ ve zpěvné meditaci… Rozhodně vás neponechá v nezúčastněnosti, budete se s předloženými tématy chtít poprat obdobně, jako to udělali autoři sami.
5_leo_records_9Swedish Mobilia
si říká italská trojka, která vyrukovala s deskou Knife, Fork and Spoon (41:59). V obvyklém obsazení kytara (Andrea Bolzoni), basa (Dario Miranda) a bicí plus perkuse (Daniele Frati) tu provozují obvyklý improvizační tik – sondování soudržnosti od samého počátku, rozkolísaný, stupňovaný či zdůrazňovaný pohyb, mírumilovnější nebo výbojnější pojetí. Postřehneme v tom rockovou hutnost i jazzovou hybnost, což propojuje nezbytná elektronika, nicméně melodicky jde o záležitost nepříliš rozbíhavou, spíše nás obklopuje nahloučené hlučení. Trojice, která si nevím proč říká Švédská gymnastika (mobilia = movements), se za inspirací zřejmě vydala do kuchyně (viz název alba). Kuchyňský rock? Poobědvejte ho, máte-li apetit na tento druh zaběhané, oběhané, neproblematické muziky. Úlitba teenagerům? Na to zase není CD dosti vervní.
5_leo_records_7
5_leo_records_10Z hlubin časů, země a pocitů se zdá vyvěrat album La Rusna, na kterém exceluje hráč na altové, basové a kontrabasové flétny Matthias Ziegler. Na Leo Records není nováčkem, participoval tu už na CD se zpěvačkou Franziskou Baumann, tentokráte se však oddal sólovému průzkumnictví jak se svými nezvyklými nástroji, tak v originalitě přístupů k jednotlivým zastavením. Jestliže bych titulní skladbu, obkružující kompozici celého kompaktu, nazval fl étnovými tristii nebo dokonce fl étnovými martýrii s hořekující pochmurností, které posluchače obloudí s osudovou vehemencí, jestliže jde o jakýsi očistec hudby při vstupu a o naopak vykoupení s výtrysky „odpuštění hříchů“ v závěrečném návratu, je ostatních pět čísel na střídačku v poloze tu přerývaně motorické, úsečné, zadýchaně chvatné, až úprkové, tu preludovaně, až vyluzovaně přesvědčivé, tu připomínající včelín zvuků, z něhož Ziegler usiluje vyloudit zvuky předtím neslyšené a vysosat ze svých nástrojů maximum, tu lahodné oproštění od chmur a brilantní polyfonické velebení nad odsekávanými údery, a tu konečně takřka horalsky vzdušné vytrubování, ústící do ponornosti a zadmýchávání (čímž myslím opak rozdmýchávání). Je to suverénní, niterné vyjádření, oscilující mezi podmračením a rozjasňováním až po závěrečné vyústění, který mi – bůhvíproč – připomíná requiescat in pace…
5_leo_records_11Ivo Perelman
má na svém kontě pětatřicet desek, z toho na Leo Records rovných patnáct; tou patnáctou je Family Ties, pojmenovaná podle knihy jeho rodačky, brazilské spisovatelky Clarice Lispector. Nedivím se: po matnějších začátcích, křtěných tu a tam odlikami vlasti, si (vy)našel zcela osobní pojetí mezi avantgardou, freejazzem a středním proudem, které oslovuje značně široké publikum, vzbuzuje jak expresívní napětí, tak příjemnou náladu. I jeho „výtržnictví“ má podtón laskavosti, příměs kreativního vulkánu se snoubí se samozřejmostí improvizace, prostě není s ním dlouhá chvíle. Oba průvodci albem, kontrabasista Joe Morris a bubeník Gerald Cleaver jsou hybně vitální, Cleaver pohřmívá, Morris je většinou zadumaný, trochu si i zasólují, ale v základě protagonistovi Rodinných pout nenarušují ani jeho explozivní chrličství, ani lahodné štěbetání. Perelman nachází inspiraci sám v sobě, teprve s dovršením nahrávky jí dá pojmenování. Většinou hraje na tenorsaxofon, ale tu a tam ozvláštní znění příměskem kazoo nebo pouhého náústku. Je víc než výřečný, je až (kladně) žvavý, perfektně mnohomluvný, naléhavě sdělný, oněch šest místy značně rozměrných improvizací tu však není z jednoho kadlubu, sám své prostřídání nuancí rytmu, intenzity, podání, nálady označuje jako polyformické. Projevuje se plynule i útržkovitě, výkřikově i pozasutě, dokáže burcovat i hladit. Pověstný „druhý (nebo jakýkoli další) dech“ už chytil před léty, teď v totožném obsazení (plus mínus) bytuje od kompaktu The Hour of the Star (kde měl po ruce navíc Matthewa Shippa), suverénně se prosólovává i tímto albem a zkoumá, kam až se lze odvážit. A posluchači mu přitom fandí.
5_leo_records_12Neméně frekventovaný (nejenom na Leo Records) je i klavírista Simon Nabatov, absolvent moskevské konzervatoře, který roku 1979 přesídlil do New Yorku, aby načerpal jeho jazzovou atmosféru. Právě na tomto labelu ho můžeme slyšet v nejrůznějších formacích, v triu, kvartetu, kvintetu, oktetu atd. a jednou už také sólově (Perpe tuum Mobile). Tentokrát si na albu Spinning Songs of Herbie Nichols (64:20) zvolil předlohy skladatele, který náležel více do „třetího proudu“ nežli do jazzu a který obdivoval Prokofjeva. Jde tedy o střet dvou rozdílných světů? Ne tak docela: mezi oběma značně rozdílnými hudebníky existuje určité pouto nekompromisnosti, touhy po objevném znění, nepokoje i nespokojenosti s obvyklostí, ovšem Nabatov pojímá Nicholsovy songy nejenom osobitě – završuje jejich přechod do komorního ladění a dovedu si představit, že by s nimi 5_leo_records_13vystoupil třeba na Pražském jaru. Přitom zachovává jejich podstatu, ale posunuje jejich vyznění do 21. století (někdo říká: do nadčasovosti, jenže to je termín poněkud vágní). Nabatov dokáže být jemný i důrazný, škála jeho projevu je široká – od zvonivosti, vláčnosti, rozvážnosti, zadumanosti, perlivosti k hravosti, rozmarnosti, občas tanečnosti s náchylností ke swingování, bouřlivosti, až bouřnosti. Jeho naléhavé vypravěčství zcela legitimně dotváří původní skladatelovo směřování (viz titul). A tak Herbie Nichols (1919–1963) znovu ožívá pro současného posluchače v moderní verzi (uveďme, že Nabatov už v roce 2010 vydal DVD Simon Nabatov plays Herbie Nichols na Pan Records). Což souvisí s celkovým trendem, který nehodlá na tvůrce legendární Lady Sings the Blues zapomenout.
5_leo_records_14Dalším zajímavým klavíristou je Švýcar Michel Wintsch, který na Leo Records zabodoval svým Metapianem nebo s triem na CD Identity, kde mu sekundoval basista Baenz Oester. Oba včetně bubeníka a perkusisty Norberta Pfammattera tvoří sehranou partičku, jež se ráda oddává volné improvizaci, a jsou na albu Step in to the future (48:20) členy 4tetu – Different Song. Jeho hlavní postavou je ovšem hráčka na pipu a guqin Yang Jing, která si na svůj hlavní starý čínský nástroj, podobný loutně, ale i na ten druhý, jakýsi druh „konfuciánské“ citery, vydobývá stále větší renomé. Dvanáct let byla členkou Čínského státního orchestru tradiční hudby, hrála i jako sólistka s dalšími hudebními tělesy, ale setkání s nám blízkým bubeníkem Pierrem Favrem bylo rozhodující: přivedlo ji k zájmu o improvizaci, což souznělo s jejím interesem o hudební dobrodružství. Právě u Favra se potkala s Oesterem, což posléze vyznělo v přítomnou (mes)- alianci. Exotický zvuk jejích nástrojů, vtíravý i vzdušně libozvučný, se propojuje s podporou Švýcarů, zprvu nenápadnou, ale postupně gradující, která vytváří poloevropské a poloasijské zázemí, přecházející posléze v rovnocennou symbiózu. Určitý rozdíl je mezi vyslovenými volnými improvizacemi (celý šestidílný cyklus Step in to the future) a skladbami, v nichž (většinou) jako autoři figurují Michel Wintsch a Yang Jing a na jejich stranu se pak převáží inspirační zdroj. Mezi všemi jakožto rovnocennými partnery to jiskří, jejich souhra bývá dovádivá i nahloučená, briskní, kořeněná čínskou tradicí, zakutanou do evropské (konkrétně švýcarské) ambaláže. Jejich výsostná skrumáž vyzní ve specifické zvukové struktury konverzace, aniž dochází ke konfliktům či protimluvům. Právě rozdílnost východisek tu spojuje a jejím výsledkem bývají zcela neočekávaná (sou)znění, ať v tom či onom případě otěže iniciativy drží kdokoli z kvarteta. Nebyl by to příklad pro politiky? Ono střídání dialogu, které vyrovnává rovnováhu kultur?
5_leo_records_15
5_leo_records_16Závěr dnešního zamyšlení patří triu Lapslap a jeho čtvrtému kompaktu na Leo Records, nazvanému Granita (60:02). Michael Edwards (tenor a sopránka, laptop), Martin Parker (křídlovka, lesní roh, laptop) a Karin Schistek (piano, syntezátor) si zcela volně nahráli několik improvizací a ty pak kompozičně seřadili, aby utvářely jeden „granitní“ celek. Ten je nicméně rozprostřen do pěti variabilních částí. Trio v nich obezřetně ohledává zvukové šance, názvuky, návaznosti a prolínačky, souběžnost zvuků, vynořujících se a odpadajících, při jejichž zmizení vzápětí vyrůstají nové zvukové trsy, vynořují se zpod hladiny ticha a protknou se vzájemně v celistvějším chvějném hávu – jako poupata, která sledujeme při rozvíjení. Ale pak zafičí meluzína a vrzající a kodrcající vehikl improvizace se rozkodrcá po nerovné půdě. Užuž jsme svědky vznikající melodie, ale hudebníci se od ní vmžiku odvrátí a zarachotí hlukový střet, kolotající vír, smršť, mrskut. Po vzájemném hašteření nástrojů nastává útlum, avšak muzikanti opět bez zaváhání popustí uzdu dalšímu hřmotícímu hazardu. Neustále se tu setkáváme s jinými a jinými posuny, kdy po kruhovém objezdu stoupáme do krkolomné výšky, po němž nastává srázný sešup, vření, víření, hrdlení, posunování zvukových vagónů přes nastražené výhybky. Na přeskáčku si nás přitáhnou útlocitné tóny i zaburácení, fanfáry i hrany, házení zvukových valounů na misku vah. Je v tom jasnozření i poplašnost, pošimrání (Tickle) a závan konejšivého vánku (Breeze). Myslím, že budu toto album rád zkoumat znovu a znovu.

Přidat komentář