Pepa Lábus a Spol.: Vzlétají ptáci

8_pepa_labusKdyž poslouchám původem trutnovského písničkáře Pepu Lábuse, často mě napadá ono okřídlené rčení ,Jak vytěžit z minima maximum‘. Lábus, civilním povoláním již nějaký čas moderátor zpráv na Radiu Beat (!), opravdu není žádný Kamil Střihavka (rozuměj pěvec s dech vyrážejícím rozsahem a oslnivou technikou) a nejspíš by ho nikde nepřijali ani jako nejposlednějšího člena nějakého mnohohlavého sboru. Ovšem skládá si písničky takříkajíc na tělo, které by v přednesu někoho jiného, vokálně svým způsobem mnohem zdatnějšího, možná ani zdaleka nevyzněly tak přesvědčivě a naléhavě, jako v takzvaném autorském podání. Důkazem je i třetí album tělesa Pepa Lábus a Spol. (jen pro pořádek: Lábus má kromě toho na kontě už před deseti lety vydaný ryze sólový debut Morana a podílel se také na ještě o rok starším CD Vpřed! zřejmě již definitivně nefunkční undergroundové skupiny Dračí ulička). Nahrávka nazvaná VZLÉTAJÍ PTÁCI (Indies, 2006, 45:08) se ubírá směrem, který Lábus se svými kolegy nastoupil už v minulosti, především na předcházejících desce Bezčasá a nehnutá. To znamená cestou přemýšlivého lehce melancholického folk rocku, oscilujícího v širokém rozmezí od jemnějšího, hodně akusticky pojatého ,skorofolku‘ (zde tuto rovinu zastupuje třeba píseň Podzimní bouře) až po poměrně dravý ,skorobigbít‘, a vybaveného texty, které bych se nerozpakoval označit za opravdovou zpívanou poezii. Přesněji řečeno, poezii převážně přírodně-lyrického charakteru: „Vzlétají ptáci v plné své síle/hejno je oblak z kamene/Jen Měsíc ví, kdo už tu jednou byl/Když se čas kácí, létají chvíle/náhle tak prázdné, ztracené…“ (Jen Měsíc). Ke změně oproti Bezčasé a nehnuté došlo především po aranžérské stránce: skupinu v mezičase opustil zkušený houslista Slávek Forman (ex-Pepa Nos, Původní Bureš, Bad, Baťa & Kalábůf něžný beat, Jakub Noha Band aj.) a namísto něj nastoupil Daniel Kahuda, jehož niněra a galicijské dudy dávají Lábusově muzice příjemně netradiční, tak trošku středověký nádech. Pokud lze něčeho u nových písniček Pepy Lábuse a Spol. ve srovnání s jejich starší produkcí želet, tak snad jen částečné absence výraznějších, ,jednoznačnějších‘ melodií. Lábus se v tomhle směru většinou zbytečně drží při zdi, respektive krotí ze svého pohledu zřejmě nezdravé ,hitové‘ ambice – přitom ty takříkajíc líbivější popěvky, jako jsou Jen Měsíc nebo keltským odérem načichlé Pálení klestí, působí jako paprsky světla procházející celkově poněkud zatěžkaným hudebním materiálem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *