Pete Namlook a Bill Laswell. Dvě veličiny, hudební entity přicházející každá z jiné sféry – Namlook z analogově elektronické a Laswell z dubově zasněné – a přesto nacházející dostatek styčných ploch k rozvinutí dvou společných projektů: Psychonavigation a Outland. Druhý z nich, přerušený po čtvrtém dílu sedmiletým mlčením, se dočkal v letošním roce dalšího pokračování. OUTLAND 5 (Fax label/Panther, 2007, 57:29) povětšinou úspěšně navazuje všechny zpřetrhané nitě – začíná desetiminutovou space meditací, pokračuje jemnou srážkou world music vlivů s dubovým ambientem, následuje IDM elektronika s nezbytným basovým lechtáním v podbřišku a končí dalším vesmírným výletem v prostoru. Znovu na první poslech vítězí Namlookova elektronika nad Laswellovou čtyřstrunkou, na druhou stranu, pokud si připomeneme Billovy četné plíživé zářezy (Cymatic Scan, Lo. Def Pressure, Hear No Evil, Ambient Compendium…), kterých v jeho extra dlouhé diskografi i není málo, pochopíme, že ani dlouhé klávesové plochy nemusejí být pouze doménou občana Kuhlmanna/Namlooka. Pátý díl série Outland neřadím mezi zásadní společné desky, ostudu však oběma hudebním matadorům rozhodně neudělal.
K přípravě další letošní desky už Pete Namlook nepotřeboval nikoho. Druhé pokračování série MUSIC FOR URBAN MEDITATION (Fax label/Panther, 2007, 79:06) reflektuje šok dítěte metropole žijícího delší dobu mimo chvátavou civilizaci po návratu domů. Tři roky starý úvodní díl zachycoval prvotní delirium ze znovupolapení velkoměstem (u Namlooka se jedná konkrétně o Frankfurt). Na kost ohlodaný a nepřístupně minimalistický ambient nejeden znalec Namlookova díla zhodnotil jako „jedno z nejméně přístupných alb tohoto umělce vůbec“. Čas ale bolavé rány hojí, a tak druhý díl pokračuje v dark ambientní rovině, netváří se už tak odcizeně, ale pouze shovívavě, až chápavě. Autor v promo materiálech hovoří o snaze implantovat přírodní prvky do odcizeného moderního prostředí a jde na to selekcí organických zvukových elementů a jejich vkládáním do celkové mozaiky. Ne, že by výsledek zněl automaticky esotericky, či evokoval field music koláže Chrise Watsona. U Namlooka jde spíše o transformovanou meditaci, přesunutou z naprosté technické izolovanosti (minulá deska) blíže k přirozenému životnímu prostředí.