S nástupem postmoderny v jazzu, tj. když Davis objevil elektrický proud, jazzmani fúzování s rockem a rockeři potěšení z improvizace, začaly se skupiny pojmenovávat a název byl obvykle shrnutím určité vize: Return To Forever (Návrat k nekonečnu), Weather Report (Zpráva o počasí), nebo méně poeticky v domácích luzích: Impuls, Energit. Do té doby byl styl dán už jménem kapelníka. Kvarteto Poetic Filharmony mi svým pojmenováním naznačuje, že jejich hudba nebude přehnaně ani poetická, ani nebude philharmonická, neboť ni český, ni anglický tvar podstatného jména v názvu lze chápat jako jemné dada. Hned první tóny úvodní skladby Kachnička odkazuji na nejtvrdší kytarové projevy rocku šedesátých a sedmdesátých let, s hendrixovskými riffy, ovšem už dokonale (nikoli objevně) rozvedených do improvizací časů jazzrockové syntézy, kdy se tóny dravé kytary prolínají s tóny syntezátoru. Tím kytaristou je Roman Hampacher (1974), dnes rovněž učitel hry na kytaru a odchovanec jednoho z nejvýraznějších kytaristů tuzemské jazzrockové syntézy Zdeňka Fišera, zároveň zakladatel Poetic Filharmony v roce 2004. A hráčem na Minimoog Voyager, ale také klavír, je Martin Cikánek (1978), už dnes se širokou škálou stylových zkušeností od jazzu až k iberoamerickému rockovému popu, jakým je salsa a reggae. Celý zvuk ještě podtrhuje basování původem slovenského baskytaristy Romana Džačára (1982), který od roku 2004 žije v Praze. Hned následující skladba Poe tic Jungle je uvedena hrou Cikánkova moogu, která probouzí v podvědomí zasunuté potěšení z pozdějších nahrávek Jana Hammera a celá skladba také volně zrcadlí hudbu, s níž Herbie Hancock šokoval své obdivovatele na albu Future Shock z roku 1983. Říkáli se, že za tvrdou slupkou bývá často měkčí jádro, platí to i o Poetic Filharmony. Přesvědčí nás o tom melodicky příjemná skladba Cookoo s vrkavým popěvkem moogu, téma jak dětská říkanka, kytara zpočátku v pozadí jen rozechvívá akordy jako zvuk akordeonu a v příjemné improvizační rozpustilosti, včetně delšího sóla bubeníka Jana Červenky (1983), se nese celá tato téměř desetiminutová skladba alba. Následně překvapí dvě akustické sólové věci: krátká Hannah (minuta a půl), pomalá balada pro akustický zvuk Hampacherovy kytary a v obdobném duchu téměř tříminutové akustické duo klavíru s kytarou Rozmarýnka. Mezi obě tyto věci zapadá melancholií naplněné téma Výtahu, s převládajícím moogem, jehož zvukové barevnosti je bohatě a účelně využito: druhou půlku skladby přebírá kytara zdůrazňující návaznost na původní kořeny jazzrocku v elektrickém blues a rhythm&blues šedesátých let. V závěrečné skladbě se zjeví hostující hlas Jany Koubkové, jíž výrazný rytmus skladby strhne ke vskutku zdařilé vokální improvizaci. Skladba má typický „valivý“ tvar, řítí se na vás přímočaře, Červenka opět sólově vybuchuje, aby po „allegro“ vznikl prostor pro „andante“ skladby s bubláním moogu a hravou improvizací Koubkové: že v allegro celé album zase končí, se dalo očekávat – zde však teprve po půlminutovém tichu jako gong zazní závěrečný akord kytary.
Jazzrocková syntéza přelomu šedesátých a sedmdesátých let znamenala pro pamětníky něco jiného, než pro dnešní epigony. Především to byl čas objevů nové zvukovosti jazzu, větší spektrum témbrů právě díky novým elektrickým hudebním nástrojům a přídavným zařízením. Protože v takové průkopnické době vždy vzniknou nejsilnější díla, je samozřejmé, že podněty z nich s odstupem času zasáhnou a inspirují generace v oné době ještě nenarozené. Poetic Filharmony tyto podněty pojímá tvůrčím způsobem a jejich album nenudí ani chvíli.
Poetic Filharmony, 2011, 44:41