Robert Cray: Cookin’ In Mobile

10_robert_crayBylo to začátkem osmdesátých let, když se americká rocková muzika ocitla ve slepé uličce a nepřímo tak uvolnila cestu nastupující generaci bluesových třicátníků. Jerry Wexler jednoho dne upozornil na Stevieho Raye Vaughana a nedlouho poté zase talentovaný černý kytarista jménem Robert Cray konečně přestal pracovat v myčce aut a začal se poprvé živit muzikou. Crayova generace se přitom s blues paradoxně seznamovala až zprostředkovaně přes desky Erika Claptona nebo Fle etwood Mac, jenže ty záhy podnítily i zájem o umění starých mistrů a okouzlení třicátníci tak v krámech brzy podnikali zábory kompletních diskografi í Buddyho Guye nebo B.B. Kinga. Někdy v téhle době si Cray po vzoru mladšího z bratrů Guyů pořídil svého prvního Stratocastera a tentýž zvuk jej vlastně provází až dodnes, jak jej slyšíme i na právě vydaném živém albu COOKIN’ IN MOBILE (Vanguard Records, 2010, 72:61). Ani fakt, že dnes pětinásobný držitel Grammy a Claptonův oblíbený předskokan Cray tento rok slaví třicet let v hudebním showbusinessu, nezastře překvapení nad vydáním již třetího živého alba v posledních čtyřech letech. Důvod je přesto nasnadě: kytarista totiž po letech našel odvahu rozetnout už nebezpečně usazený zvuk své kapely a na basu znovu angažoval svého dávného spoluhráče Richarda Cousinse, s nímž se naposledy rozešel někdy před dvěma dekádami. Ve spojení s bubeníkem Tony Braunagelem od Bonnie Raittové si tak kapela doplnila tolik potřebnou šťávu a k obdivuhodným výkonům vybičovala i polepšeného klávesistu Jima Pugha, který se od Craye jinak nehnul celých jedenadvacet let.
Samotná dvanáctka živých písní už v kontextu Crayovy diskografi e působí poněkud sterilnějším dojmem: jsou tu dvě skladby z nejslavnějšího alba Strong Persuader, s nímž kytarista v roce 1986 na okamžik pronikl i do žebříčku MTV, dále několik novinek z loňské studiové desky This Time a pár překvapivých interpretací, jmenovitě třeba houkavě pomalá Sitting on Top of the World. Většina vlastního repertoáru se vyznačuje trochu ležérnější bluesovou náladou a silně melodickými tématy, která místy sklouzávají skoro k popové jednoduchosti; však také Cray v posledních deseti letech usilovně zápasí s tím, aby svým medovým tenorovým hlasem s jižansky změkčenou výslovností a někdy až pichlavě nasládlými výškami kapelu neproměnil v jakousi potulnou karavanu útěchy pro sentimentální paničky se zlomeným srdcem. I když zpravidla zpívá hlavně o nevěrách a nejrůznějších eskapádách vzájemného soužití, bývá v tom setsakra přesvědčivý hlavně díky mimořádně obratné hře na kytaru. Její příjemně teplý a čistý tón s minimálním reverbem má sice tendence k provařeným bluesovým zákrutům, ale jinak se vyznačuje mistrně zvládnutou dynamikou i slušným šetřením not. Cray coby instrumentalista sice nikdy nevymýšlel kdovíjak důmyslné kytarové linky napříč celými písněmi, zato vždy dovedl nasadit správný groove nebo vycítit nevyužitý melodický potenciál v jinak docela obyčejně vystavěných písničkách. Cookin’ in Mobile v zásadě přináší dobře uleželou muziku od našlápnutých profesionálů, kteří ale přece jenom jedou trochu moc na jistotu a místo vyhraněných bluesových fanoušků potěší spíš posluchače s žánrem jen letmo obeznámené. Ve třpytu historizující francouzské dekorace alabamského divadla Saenger, kde nová deska vznikla, kapela přesto působí o něco plastičtěji a obratněji než v posledních letech. Stejně by si ale člověk tak trochu přál, aby letos už sedmapadesátiletý Cray trochu popustil uzdu a zkusil se pro jednou pořádně odvázat. Vzhledem k živočišné vitalitě, s jakou zpívá svůj poslední roztřepený hit Chicken in the Kitchen, by ještě lecčím uměl překvapit.

Přidat komentář