Rolf Lislevand: Nuove Musiche; Hana Blochová a Kvinterna: Mystéria; Pierre Favre: Fleuve

Ve všech žánrových proudech moderní hudby dvacátého století se objevovaly posluchačsky více či méně úspěšné pokusy o propojení hudebního výraziva různých historických období se styly současnosti, ať už se jednalo o soudobou hudbu artificiální, o jazz, o rock, či dokonce o hudbu ryze populární. Pamětníkům šedesátých let namátkou připomenu harfenistu Johnyho Teupena a jeho spolupráci s jazzovými sólisty, rockové Rick van der Lindenovo Exeption, současnost zajímavě reprezentuje stylově cílevědomý pianista Jacques Loussier se svým jazzovým triem nebo experimentálně a nadžánrově zaměřený pianista Uri Caine. Méně časté jsou snahy z druhého břehu, od muzikantů klasické hudby, jimž úcta k hudbě velikánů nedovoluje chovat se příliš kacířsky. Přesto i tací dnes jsou, což jim usnadňuje ,postmoderní‘ kulturní prostředí. Nemám však na mysli hru a aranžmá ,jakoby‘ renesance či baroko, gotika či klasicismus, ale přístup muzikanta dneška k přirozenému podání staré hudby dnešním hudebním jazykem, který si nedělá starosti s kdysi přísně střeženými hranicemi žánrů nebo historických zvyků. Velmi přirozený dnešní vztah ke ,staré‘ hudbě lze skvěle odposlouchat hned na třech letošních albech.
12_nuove_muzichePrvní album, Rolf Lislevand: NUOVE MUSICHE (ECM/2HP, 2006, 52:17), je setkáním s obdobím, které má pro dnešní podobu hudby zásadní význam: rané baroko v samém závěru šestnáctého století toužilo po zvýraznění textu v melodii. Ten ve stále složitějších vícehlasech pochopitelně ztrácel na srozumitelnosti. Vznikla tak harmonická podmíněnost melodického myšlení, které je dodnes vlastní západní hudbě. S tímto obdobím je také spjato improvizační umění instrumentalistů doprovázejících zpěv nebo melodii. Proto tato nahrávka bude tak dobře znít znalcům starého i nového folklóru, potažmo moderního folku a populárních směrů, které z toho dnes kořistí v rámci okcidentálního příspěvku world music. Lislevand pracuje s dobovými tématy volně a dává volnost improvizaci, klade na ni důraz. Hudbu tvoří dvě svity, z nichž úvodní je věnovaná počátkům španělského baroka výrazně ovlivněného hudbou Andalusie, zrodem flamenka a špetkou keltských ozvěn. Odkaz k historii fúzování s arabskými vlivy zdůrazní dvě flamenkové improvizace Passacaglia andaluz I a Passacaglia antika III. Druhá svita, opět vycházející z dobových tanců a tanečních písní, vedle vždy přítomné virtuozity Rolfa Lislevanda na barokní kytaru, zaujme například improvizací violy v Ciaccone. Nor Lislevand (1961) vystudoval hru na kytaru a ke spolupráci přizval zpěvačku a harfenistku Ariannu Savallovou, kontrabasistu Bjørna Kjellemyra, varhaníka a hráče na klavichord Guido Miriniho, violistu Marca Ambrosiniho, dalšího kytaristu Thor-Haralda Johnsena a perkusistu Pedra Estevana.
12_mystériaV rozpětí let 1998 až 2004, vznikal další z originálních projektů zpěvačky a multiinstrumentalistky Hany Blochové a sdružení muzikantů kolem jejího volnějšího sdružení muzikantů Kvinterna: MYSTÉRIA (ARTA/2HP, 2006, 70:02). Tato umělecky mnohostranná osobnost se zahloubala do života, kultury a filozofie středověku, který nám národní buditelé ve shodě s komunistickými vykladači dějin s úspěchem prezentovali jako dobu především barbarskou. Platí-li však klasikovo ,středověk trvá‘, můžeme to také brát opačně: ve svém čase i středověk byl moderní dobou. Základem alba jsou dvě písně dochované v archivech klášterů ve francouzském Limoges (proroctví provensálské Sibyly) a katalánském Montserratu (vzývání a chvála Marie a Ježíše) z dvanáctého až třináctého století a dvě písně ,rýnské Sibyly‘ Hildegardy z Bingenu (1098–1179). Modernitou je zde především instrumentace, která svou střídmostí míří ještě hlouběji do hudebních počátků západní hudby, zvýrazňuje v drobnostech tónů louten, bubnů, činelů a drobných perkusí vztahy s hudbou Orientu. Někdy stačí jen pár tónů, aby nás přenesly do arabského prostoru, některé pasáže míří ještě dál, k dálněvýchodním velkým hudebním kulturám. Blochové k tomu slouží nejen starobylé lidové nástroje našeho civilizačního okruhu. Využívá i zvukových barev arabské loutny, didgeridoo, tibetských mís. Důležitou roli zde hraje trojice perkusistů pod vedením ,Dama Dama‘ Dana Dlouhého, s Milanem Bílkem a Lubošem Holzerem. Na tyto prastaré písně navazuje zcela improvizované Zrození naděje, v němž se prostorem bloudícího, mizejícího a zpět se vracejícího improvizovaného vokálu zdáli dotýkají ojedinělé tóny loutnové struny nebo perkusní echo. Ještě dále pak jde celá Kvinterna v časové dálce v setmělé středověké impresi skladby Universum, závěrečném a nejdelším titulu, z mého pohledu nejzásadnějším, protože nejodvážnějšímu spojením mezi naší a středověkou hudební epochou. Tento titul je novou verzí skladby Alchymie, která se objevila už na CD Blochové a Kvinterny Středověké inspirace (Arta, 1999). Neboli opět: muzikální srostlost se zvukovostí současnosti posouvá pradávnou inspiraci k aktuálnímu pojetí. Podílejí se na tom vedle Hany Blochové loutny nebo fiduly Petra Vyorala, Petra Filáka, Přemysla Vacka, Miloše Valenty, dobové nástroje Františka Poka či Pavla Poláška (šalmaj, niněra, santur, šalimó), didgeridoo Michala Sodji, již zmínění perkusisté a vedle Blochové ještě další hlasy – sólově Marie Hřebíčkové a ve sboru Pavla Poláška, Josefa Preislera a Petra Doubka.
A proč ten přesun od artificiálních ansámblů k jazzové novince bubenického a perkusionistického experimentátora? Album Pierre Favre: FLEUVE (ECM/2HP, 2006, 52:03) má nevšední zvuk díky ozvěnám renesanční hudby. V renesanci se italská hudba odtrhla od zákonitostí hudby středověké a šířením přes střední Francii do severozápadní Evropy nabývala nových podob. Renesance objevila souzvuk tónů v akordu, nastává rozkvět světské písňové tvorby. Hudební obraz těchto století je rozmanitý a evropská hudba se v něm dodnes zhlíží. Favre sestavil pro své kompozice tuto nástrojovou paletu: kytaristou je Phillipp Schafelberger, spoluhráč Jima Blacka, Paula Motiana či Dewey Redmana. Jeho střídmá, ale emociální sólová hra je zážitkem. V oblasti orientálních improvizačních nahrávek je znám Frank Kroll, zde hrající na sopránsaxofon a basklarinet. Z prostředí avantgardy evropské soudobé hudby si Favre přivedl harfenistku Helène Breschandovou. Hráče na tubu a serpent Michela Godarda známe z okruhu francouzsko-arabských jazzových fúzí. Specialitou je přítomnost dvou basových hlasů – kontrabasisty Bänze Oestera a baskytaristy Wolfganga Zwiauera. První hrával například s Joe Lovanem, Michaelem Breckerem, ve Vienna Art Orchestra, druhý hrál s Gruntzem, Muthspielem či Candy Duflerovou.
Tato tři alba spojuje především, a záslužně, vědomé přilnutí k podstatným obdobím západní klasické hudby osobitým způsobem.

Přidat komentář