Co vlastně očekáváme od současného popu? Hity pro víkendový taneční parket? Nerušící kulisu pro domácí práce nebo šrumec v zaměstnání? Nebyla populární hudba původně především osobním vyjádřením konkrétních hudebníků, se kterými se posléze ztotožnili davy fanoušků? Boom zájmu o populární muziku v polovině minulého století od základu změnil pohled na funkci hudby jako takové. Z muziky se stala výnosná komodita a o písničce/ skladbě se začalo uvažovat ne jako o osobní výpovědi hudebníka, ale o případném výrobku, který naplní peněženky mnoha lidí.
Přesto i ve „zlatých časech“ a po nich se našli vydavatelé a fanoušci, kteří nezapomněli, jak to celé vlastně začalo. Nezávislé labely, mezi nimi například 4AD, se nikdy nezříkaly honby za silnou osobní výpovědí, a možná proto v dnešní době přežívají souboj s nelegálním stahováním muziky jednodušeji než obří koncerny soustředící se spíše na rychlý výdělek. Proč tak zdlouhavý začátek recenze jedné, v Čechách neznámé písničkářky? Protože St. Vincent je přesně ten případ hudebnice, do které se vyplatí investovat. Na začátku brala hodiny jako pomocnice Sufjana Stevense nebo Polyphonic Spree, vydala trochu v ústraní první dvě sólové desky, aby hrozny vlastní potence smíchané s nashromážděnou zkušeností předchozích let vložila do své třetí desky Strange Mercy.
V případě čerstvé novinky St. Vincent se připravte na nápor nápadů, kterým bude pro svou kadenci třeba dát čas. A to přesto, že se jedná o prachsprostý popík. Skladby málokdy mají tradiční, přehlednou strukturu střídajících se slok a refrénů, a pokud ano, pak celá konstrukce je pokroucená jak u World Trade Centre po zhroucení. Není divu, že jako spolupracovníky nalákala podobně smýšlející spoluhráče, mezi kterými se vyjímá chameleon Beck. Ani oni, stejně jako St. Vincent, nemají problém negovat „návody na úspěch“ ve prospěch sveřepých hudebních idejí.
Strange Mercy se po několika posleších jeví jako horečnaté snění, ve kterých se překračují fyzikální zákony, neznámí lidé spolu zažívají nečekaná dobrodružství a vše se odehrává v mírně melancholických kulisách. Střední tempa, žádné rádiové háčky, jen hudební materie, která k tomu, aby vydala své plody, potřebuje pozorného posluchače. Něco za něco, to je poctivý přístup k hudbě. Stejně jako David Byrne nebo už zmíněný Beck staví St. Vincent své skladby především na vokálu a jeho textech. Podle toho pak jako malíř volí doprovodné nástroje, které pokorně slouží celku.
Abych se vrátil na začátek recenze, St. Vincent natočila lehkou rukou popové album podle svých pravidel a teď čeká, zda tato nová společenská hra nalezne své náruživé hráče. Vzhledem k tomu, že je jedná o zábavu, která po jednom poslechu neomrzí, se nebojím, že v těžké konkurenci obstojí.
4AD, 2011, 40:52