Jsou to ale proměny! Ještě vloni ti dva černí šedesátnici připomínali usazené tatínky, kteří nabídli rámě jisté mladé Asiatce a jako správní gentlemani ji provedli jazzovými zahradami. Někde u letního altánku nalezli společnou řeč přes hudební výrazivo Chicka Corey a posléze také natočili triovou desku Jazz in the Garden, která ovšem komorním a ortodoxně jazzovým vyzněním nepřekračovala rámce ani hladiny zvuku. O rok později se renomovaný basista Stanley Clarke vrací na místo činu tentokrát již s elektrickou basou v ruce a zve japonskou klavíristku Hiromi na nefalšovanou pánskou jízdu eponymního alba STANLEY CLARKE BAND FEAT. HIROMI (Heads Up, 2010, 64:45), který v polovině července také ovládl pražskou scénu Bohemia JazzFestu.
Hodinová nahrávka tentokrát skládá hold fusion sedmdesátých let a dokazuje, jak čerstvě má ještě Clarke v paměti loňský návrat Return To Forever. Právě s ním před bezmála čtyřiceti lety vstoupil na scénu po boku Chicka Corey a z odkazu tohoto vesmírně rozmáchlého, scientologického jazzrockového tělesa zase vychází mladá Hiromi, která má k repertoáru ale i napříč generacemi očividně co dodat. Dvanáctka vybraných, silně tematických skladeb čiší vysokou mírou interakce, spoustou nasamplovaných hlasů a také synťákovým zvukem kláves, za nimiž sedí talentovaný izraelský Ukrajinec Ruslan Sirota. Z jeho hry je zřejmá úcta k staré jazzové tradici, respekt ke Clarkeovi a také mimořádný tah na branku ve chvílích, kdy kapela správně ,zabere‘.
Druhý energický gentleman z loňského setkání, bubeník Lenny White, se přesunul do role producenta a svému dvornímu basistovi naordinoval střídmost ega; Clarke, jehož zřejmě nevyčerpalo ani basové supertrio SMV, se tentokrát zmohl jen na nafoukaný sleeve note o tom, že už mladým basistům ukázal dost a teď je na nich, aby se ho pokusili dohnat. Navzdory tomu se ale na desce drží vzadu a hraje s kapelou, byť silně přiživený zvuk jeho basy okolo ostatních nástrojů bzučí jako vynervovaná vosa o to výhružněji, kdykoliv se mu naskytne šance sólovat.
Album v lyričtějších polohách harmonicky připomíná skladby Marcuse Millera z osmdesátých let či Methenyho tvorbu o dekádu starší, ale hlavním těžištěm je mu ryzí funky a fusion na vysoké obrátky, které za bicími roztáčí Ronald Bruner Jr., zřejmý obdivovatel Tonyho Williamse a mimochodem syn někdejšího bubeníka Diany Ross.
Rockový chorus první skladby se přirozeně rozplyne v jazzovou kompozici Fulani, která navzdory nomádské inspiraci nápadně připomene Whiteovu tvorbu z pozdních 70. let a v pevných groovech následně elegantně sjede po nasamplovaném perkusivním vokálu přímo do intimní basové balady Bass Folk No. 10 s příznačným zvukem cikád, evokujících jakési noční vyprávění. To střídání nálad a intenzity zvuku prostupuje celým albem a spolu s bohatým instrumentálním aranžmá mu dodává na pestrosti; jednou čistý funk s neodmyslitelným saxofonovým riffem střídají vokály a la 70. léta, pak zase skladba věnovaná Zawinulovi cituje z pomyslných učebnic jazzrocku a doplňuje iluzi bubenickým sólem v duchu Billyho Cobhama.
Rytmicky nápaditý zůstává i remake klasické No Mystery, která coby stěžejní skladba Return To Forever nyní slouží jako odrazový můstek pro Clarkeovo mrštné basové sólo. Následnou skladbu How Is The Weather Up There ozvláštní valčíkové intermezzo i nasamplovaný telefonní záznamník, mírně agitující před globálním oteplováním. Do jazzové kompozice Labyrinth pak Hiromi s přesností zahradnice sází rokokové pianové ozdoby, načež skladba věnovaná Sonnymu Rollinsovi ohromí propracovaným bigbandovým aranžmá.
Duch sedmé dekády tím vším silně prostupuje a patrně si musí mnout ruce nad tím, jak dobře si Clarkeova kapela s mladou pianistkou rozumí. Ostatně tahle deska má místy zvuk tak neúnosně chytlavý, že by leckterého ducha probudila k životu. Anebo třeba zbořila zahradní altánek.
