Svartbag: Svartbag; Rumpistol: Dynamo

4svartbagMají kytary v rukách přesto nehrají rock. Vydávají hutné kytarové vazby, balí je do nekonečných smyček a i tak neprodukují populární drone metal ani noise. Jejich dlouhé skladby jsou na mnoha místech tiché, ale rozhodně je nemůžeme přezdívat ambientem. Co to tedy je? Snažil jsem si vzpomenout na nějakou vtipnou odpověď z dětství, ale protože jsem hlava děravá, tak budu pokračovat v serióznější rovině. Všichni tři členové Svartbag z Dánska mají spoustu zkušeností z hraní v kapelách všeho druhu, ale nakonec se v roce 2001 shodli na platformě experimentu s minimalistickými kytarovými smyčkami a úspornou rytmikou. Sedm let nechali dozrávat materiál před očima návštěvníků jejich improvizovaných seancí, aby nakonec na debut SVARTBAG (Rump Rec., 2008, 49:04) umístili pětici nejvydařenějších témat a ty opatřili studiovým kabátkem. A jsou na sebe přísní. Berou do ruky objemné kytarové mlhoviny a la Stars Of The Lid, ale k tomuto pečlivě rozetřenému základu přidávají už hutnější a zvukově konkrétnější smyčky kytar, které zní občas prostě, jindy jsou zmutovány až k nepoznání. Takto proměnlivý, ale přesto stále maximálně minimalistický základ (znovu se hrnou na mysl legendární Suicide) je rozpohybován podobně úspornými bicími a nenápadnou elektronikou. Mašina pulzuje a teprve po řádném promazání stroje se Niels, Alex a Peter odvažují sólovat. Ovšem ani v těchto momentech nemají potřebu předvést rychlost svých prstů, ale spíš mučí své nástroje za účelem podtržení nervní atmosféry, která vládne na vrcholcích všech kompozic s razantnějším tepem. Vrcholem desky je pak závěrečná, takřka čtvrthodinová Billy Name s téměř desítkou hostujících hudebníků a speakrů. Znáte ten rozdílný pocit v práci, když se nic nedaří rozhýbat a člověk vše tlačí před sebou jako nepříjemnou zátěž? A na druhou stranu (řídké) okamžiky naladění se na vlnu kreativity, kdy úkoly jsou odškrtávány jeden za druhým a závod s časem není předem ztracenou záležitostí?

Podobný rozdíl cítím mezi posledními dvěma alby Jens Berentse Christiansena, který si nechá říkat Rumpistol. Minulá deska Mere Rum ctila žánr, poctivě klikala od začátku do konce, ale v dalších disciplínách jako melodika nebo aranžérská pestrost závistivě pošilhávala všude okolo. Ne tak třetí CD projektu nazvané DYNAMO (Rump Rec., 2008, 44:23). A přitom recept zůstal v podstatě stejný. Krom indie elektroniky je ale novinka napumpována v nízkých frekvencích dubovou až dubstepovou infúzí a krom mistrně obráběné elektroniky je do kompozic vpleteno neobyčejně velké množství akustických komponentů. Nenápadné kytarové přihrávky naštěstí nevolají otravně na všechny okolo „pozor, tato indie elektronika je moderně prošpikována postrockem!“ a dělají dohromady soubor skladeb černým koněm nezávisle elektronické scény. Tvárný a maximálně současný sound Rumpistol je sice silně ovoněn vším co teď na scéně letí, přesto tyto indicie zasazuje do své vlastní mozaiky tak šikovně, že mu jeho hru prokouknete až za nějakou dobu. Osobně jsem po prozření novinku nezavrhl, ba naopak. Tak plnokrevnou směsku v daném ranku jsem už dlouho neslyšel.

Přidat komentář