Takumiho Seina: Beneath The Surface; Ripple; Dark Shape

Jméno kytaristy Takumiho Seina není v Čechách moc známé, ale vzhledem k tomu, že má na svém kontě několik desítek zajímavých alb, posvítíme si zkráceně ,pouze’ na poslední tři. Před desíti roky promující kytarista Berklee College of Music byl dříve spíše příznivcem kolektivní improvizace na pomezí jazzu a rockové avantgrardy (Tomohiro Yahiro trio, Thomas Lichenstein Band, Takumi Seino Trio a další formace). V posledních letech dává přednost spíše komornějším projektům buď sólo nebo ve dvojici. Začneme pěkně chronologicky. Dvojice Arc, kterou tvoří ještě s podobně nadějným Kanaďanem Antoinem Bethiaumem, se sešla ke společnému koncertu 18. července 2005 a ten je obsahem jejich jediného alba BENEATH THE SURFACE (VOS, 2006, 65:07). Šest skladeb dokládá, že se na pódiu sešli podobně cítící muzikanti. Není jim cizí nekompromisní improvizace v duchu Dereka Baileyho, ale dokážou uklouznout až k lyrickým břehům současného Terjeho Rypdala. Šest kompozic představuje společné improvizace i ukázku sólové tvorby obou protagonistů.
O rok později uspořádal Takumi v prostoru galerie Jalan Jalan v městě Wakayama vlastní výstavu obrazů (sám si maluje i obaly všech svých desek) Sound and Landscape, již obohatil otevíracím sólovým koncertem. Hodinový jednolitý kousek RIPPLE (Grapes Rec., 2007, 59:06) začíná jako malá vlnka tiše, soustředěně a melodicky. Nabírá postupně na síle, perlí, bouří, aby se vzápětí uklidnil a v sinusoidě přešel znovu k tiché ofenzívě. Seino svou hru nechá volně plynout, nedělá mu ale problém ani přerývat nervní nálady jednu před druhou, smyčkovat svou hru a v řetízcích ji spouštět na pozadí pomalu k zemi.
Měsíc po koncertu v Wakayamě přišel kytarista před posluchače s novým projektem. Jak už sám název alba DARK SHAPE (VOS, 2007, 47:13) napovídá, inspirací pro hudebníka byla tma. Tím myslím absolutní tma, takže během koncertu v prostorách jazzového klubu Big Apple v Kóbe byla zhasnuta všechna světla. Oční kontakt mezi performerem a posluchači byl přerušen, a tak byl každý návštěvník nucen najít si cestu k servírované krmi svojí unikátní cestou. Intimitu okamžiku podtrhl kytarista tichou improvizovanou hrou, postavenou především na akustické kytaře připomínající usazenější polohy Pata Methenyho. Zavřete oči, přicházím.

Přidat komentář