Theo Jörgensmann / Albrecht Maurer: Melencolia

2_melencoliaKlarinetista Theo Jörgensmann a houslista a violista Albrecht Maurer náleží k předním představitelům současné německé scény, pohybující se mezi komorní hudbou, moderním jazzem a improvizací. Oba spolupracovali (souběžně i každý zvlášť) například s Barrem Phillipsem, Kentem Carterem nebo Charliem Marianem, Maurer je frekventovaným protagonistou Nemu Records (Mars, Hidden Fresco), s Jörgensmannem se sice setkal už při jiných příležitostech, zde však jako s členem Tria Hot (Jink), jako duo ovšem se na CD Melencolia, nahraném během dvou hodin v kölnském studiu, představují poprvé. Jejich inspirací byl zřejmě Dürerův obraz Melencolia z roku 1514, tím však, řekl bych, veškerá podnětnost končí, protože svůj přístup k tématu „melancholie“ pojímají zcela moderně, současně, osobitě. Jejich melancholie je totiž povětšinou nemelancholická, nermutná, netíživá, jde spíše o meditativní suitu o deseti variantách (připočteme-li k devíti „větám“ závěrečný, živě nahraný epilog), z nichž každá má svoji osobitou zvukovou jsoucnost. Zacílenost jednotlivých částí je skutečně velice různorodá, proměny nálad, rytmu, přístupu se proměňují zcela podstatně a věrohodně, vynořují se z nich sólové pasáže, které se organicky přehoupnou do vzájemně se provokujících a doplňujících duetů. Ve zdánlivém protikladu k pojmenování alba tu slyšíme chvílemi až skotačivé, rozverné pasáže, při nichž vokální dotace obou hráčů ozvláštní na několik okamžiků vyznění do hračičkářské, až pointilistické polohy. Výbušné momenty vklouznou do zahalené povlovnosti, rozvíravě zachruté, tíživě úzkostné truchlení včetně hlasového projevu, vypůjčeného snad až někde v Tuvě (ano, i takové momenty tu najdeme – jako ve 4. části), náhlým zvratem se promění v lehkovážnou, až taneční jásavost (5. část), pospěšné, téměř výtržnické gejšlení, provokativně útočné, kvílivé, dopované i hlasově (část 7) vystřídá zahloubanost a expresívní imaginativnost části 8, přičemž původně závěrečná pasáž prostřídá kypivost s povlovností, úskočnost s valivostí, překotnost s repetitivností či zadýchanost s konejšivým vydechnutím. Koncertní závěr vybičuje hudebníky k očividné naléhavosti, vznětlivosti, zpřízvučněné vykřikováním, až zavřeštěním, po němž následuje přitlumené odevzdání a vytrácení.
Propojení nástrojů je nejen vyrovnané, oba improvizátoři svými výkony skutečně oslňují, nejde tu totiž o pouhou návaznost nástrojů, nýbrž o jejich prostupnost, o spontánní souznění i protiznění. A tak když poslech celého alba absolvujeme, uvědomíme si, že jsme se stali svědky celistvého obratníku nálad a pocitů, což v nás ještě dlouho doznívá. Takovou melancholii, plnou naléhavosti, protikladnosti, úzkostnosti, ale i optimismu, si dám líbit!

Nemu Records, 2011, 57:30

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *