Samozřejmě nejde o psy jako takové, nýbrž o písmeno psí z řecké abecedy, oznamující, že Psi Records nevydává nikdo menší nežli světoznámý anglický saxofonista Evan Parker (psi = P). Ten ostatně stál už na počátku sedmdesátých let minulého století u zrodu labelu Incus, takže není ani v této oblasti homo novus. Jak to už u edic, vedených výkonnými hudebníky, bývá, první místo v katalogu zaujímá sám Parker – se sólovými projekty i v nejrůznějších seskupeních, se současnými koncertními nahrávkami i s reedicemi pozapomenutých alb, která vyšla pouze jako LP.
K těm náleží z kolekce druhého čtvrtletí roku 2006 i THE TOPOGRAPHY OF THE LUNGS (psi 06.05, 54:47), album, nahrané v Londýně 13. července 1970, které původní Incus zahajovalo. Je doplněno o téměř desetiminutový záznam dosud nezveřejněných dodatků (Found Elsewhere 1 + 2) a vydavatel je zasvětil památce Dereka Baileyho (1930 – 2005). Tento legendární kytarista zde totiž hraje – spolu s Parkerem, který střídá sopránku s tenorem, a s perkusistou Hanem Benninkem. Už obsazení samo svědčí o tom, že nepůjde o nějakou obligátní záležitost, avšak The Topography Of The Lungs překonává i smělá očekávání. Předně odpovídá přesně prognóze, kterou si Parker pro svůj ediční program stanovil, to znamená, že půjde vždy o unikátní záležitosti uměleckých individualit, vytvářejících novou dynamickou realitu. Parker, Bailey a Bennink tu hrají naprosto individuálně, a přitom se jim daří vytvořit perfektní souhru tria. Hrají s největším nasazením, a přitom celek alba nepůsobí ani v nejmenším stereotypně. Kde dnešní improvizátoři využívají rafinovaných technických fíglů a zámlk, tato trojice prostě hrála, jeden provokoval a záměrně překvapoval druhého a všichni se neočekávanými zvraty bavili, protože je žádný posun nedokázal zaskočit. A to je druhý důvod, proč tuto desku můžeme přiřadit ke zlatému fondu moderní improvizace: posloucháte ji a nevnímáte, před kolika lety vznikla – zní zcela moderně. Intuitivní přístup všech tří hráčů (musím se zmínit alespoň o neodolatelných Benninkových extemporech) prostě překlenul dobu, takže je možno brát jejich výkon jako nadčasový.
Parker nicméně poskytuje prostor svého labelu dalším spřízněným muzikantům (čímž míním: hudebně spřízněným), kteří vyhovují jeho postulátům. Patří k nim například Kenny Wheeler, Paul Rutherford nebo Alexander von Schlippenbach. Záznamem rozhlasové nahrávky Deutschlandradio Berlin z 30. září 1997, kterou uskutečnil Aki Takase Piano Quintet, se jejich počet rozhojňuje nejen o tuto osobitou pianistku, rodačku z Osaky, nýbrž i o její spoluhráče, kteří si už vydobyli naši pozornost. Jsou to Aleks Kolkowski (housle), Maurice Horsthuis (viola), Tristan Honsinger (cello) a Nobuyoshi Ino (kontrabas). Aki Takase hostovala nedávno v Praze na takzvaném Free jazz festivalu. Potvrdila jak při oné příležitosti v Akropoli, tak zde na albu TARANTELLA (psi 06.03, 65:24), že sice s free jazzem nemá mnoho společného, nicméně její razance, až uminutost, vynalézavost, smysl pro bizarní pojetí hry, nadlehčované humorem, umění vtělit se do cizích předloh a zároveň si je proměnit ke svému obrazu ji přiřazují ke špičce dnešních pianistů. Svědčí o tom nejen samotná Tarantella z jejího pera, která by mohla klidně zaznít na jakémkoli festivalu klasické hudby, ale i kompozice Carly Bley, Erika Dolphyho či Charlieho Hadena, jejichž aranže jsou právě pro neobvyklé obsazení kvintetu perfektní. Uznání ovšem zasluhuje výkon celého kvintetu, z něhož musím vypíchnout především neopakovatelného Honsingera. Ve zcela jiné hudební oblasti se ocitneme při poslechu CD CUT AND CONTINUUM (psi06.04,60:31), které v Berlíně 4. března 2006 nahrál rodák z kalifornského Los Angeles Adam Linson. Tento kontrabasista, kterého můžeme slyšet i v Parkerově Electro-Acoustic Ensemble (viz The Eleventh Hour z roku 2005 na ECM), ale také ve skupině Furt, si dokáže své procesorování a samplování tak naprogramovat, že svoji nahrávku mohl uskutečnit v reálném čase, a takto vystupuje i na koncertech. Tituly jeho tří rozsáhlých improvizací (závěrečná Silvers of Crystal-Images trvá téměř třicet minut) jsou převzaty z díla Gillesa Deleuze Cinema 2, The Time-Image a basista se v nich ztajemnělým zvukem dobývá k překrývání současna a minulosti a šíře k postihování nepolapitelnosti času. Jeho hudba vyvěrá jakoby z přírodních zdrojů a nenásilně a leckdy i nenápadně se posouvá – kam? K bezčasí? K zneklidnění? Ke zklidnění? Asi ke všemu zároveň. Tento někdejší žák George Lewise a Bertrama Turetzkého se při svých vystoupeních obejde pochopitelně i bez elektroniky, ale právě na Cut And Continuum prezentuje svoji hráčskou i zvukovou objevnost, která mu zaručuje přízeň obdobně naladěného publika.
Patronát nad Psi Records převzal Martin Davidson, a ten je také uvádí a distribuuje společně se svým Emanemem. Společně s recenzovanou trojicí poslal do světa i album SECRET SANDHILLS AND SATELLITES (Emanem 4128, 67:51), obsahující nahrávky pianistického dekonstruktéra Rosse Bolletera z let 2001 až 2005. Řečeno sumárně a možná zjednodušeně: to, co nám předvádí Adam Linson a jemu podobní za pomoci nejmodernějších technických vymožeností a co by bez digitalizace bylo takřka nemožné, toho dosahuje Bolleter na poničených nástrojích, konkrétně klavírech, tedy na ruinách klavírů či na klavírech, které nemají k devastaci příliš daleko (viz ostatně podtitul kompaktu: for ruined pianos and pianos on the edge of ruin). Hned se však musím poopravit: to, co tento originální bořitel zvuků provádí, ať už na dva nástroje simultánně nebo na šesti různých různě situovaných ,troskách‘, si pak rovněž do konečného tvaru upraví ve studiích. Tam totiž může celou škálu od ,bouřkových‘ hřmění přes ,plechové‘ efekty (či afekty?) až po dramatická ztišení zharmonizovat. Ale základem jsou nahrávky v plenéru, o čemž svědčí i fotografie na titulu. V obsáhlých vysvětlivkách se dozvídáme, kde má tento způsob projevu svůj původ a jak nahrávky probíhaly. Víc: jako ,dramatis personae‘ vypočítává klavírista jednotlivé instrumenty, jako by šlo o hudebně- scénickou feérii. Bolletera známe pochopitelně z dalších projektů, například na labelu Pogus s ním hráli i slovenští experimentátoři, které oslovil svou výlučností (album Left Hand Of The Universe z roku 1997; ostatně ho najdeme i na slovenské kolekci Sound Off 1997). Avšak Secret Sandhills pokládám za nejpříznačnější album, které může nezasvěcené uvést do jeho prapodivného hájemství.