V postmoderní obavě nebýt mainstream, nefungující však v americkém prostředí, kde je jazz součástí národní hudby, se zdá, že jednoho z charakteristických prvků jazzové hudby – swingujícího pulsu rytmu – se mnoho dnešního jazzu programově vzdává: buď extrémním důrazem na rytmus, či naopak, na vzdání se rytmické kostry. Příkladem druhého přístupu je novinka duet sopránsaxofonisty a tenorsaxofonisty Trygveho Seima s akordeonistou Frodem Haltim. V Oslo se sešli v červnu 2007, ale teprve koncem loňska nahrávka YERAZ (ECM, 2008, 68:45) byla k dispozici. Nejprve krátké představování: Trygve Seim je norský saxofonista, který si nástroj vybral a názor na hraní vytvořil někdy v roce 1985 pod vlivem hudby slavného krajana Jana Garbarka a jeho alba Eventyr (ECM, 1980). Seim zahájil studia až v roce 1990 na Hudební konzervatoři v Trondheimu. O rok později začal spolupracovat s rodáky, pianisty Christianem Wallumrodem a Jonem Balkem, s veteránem evropské avantgardy bubeníkem Edwardem Vesalou, také s anglickým trumpetistou Kennym Whee lerem. Trygve Seim se sešel s akordeonistou Frodem Haltim už dříve ve skupině Sangam, v duu spolu hrávají už léta. Halti své jméno proslavil v oblasti soudobé hudby a byl oceněn mimo jiné zasvěceným specializovaným francouzským časopisem pro akordeonovou hudbu. Dueta saxofonistů s akordeonisty ostatně nejsou, historicky vzato, nic mimořádného. Akordeon dokáže hrát rytmicky, harmonicky, zpívat melodie, vytvářet zvukové plochy v bohatosti varhan, umí naznačit i industriální zvuky či dech člověka. Saxofony k tomu vytváří buď další hlas rejstříku, nebo nad soundem akordeonu improvizují vlastní melodii.
Album otvírá rozsáhlejší plocha, v níž na Praeludium volně navazují dvě rytmická témata (Bayaty, Duduki) převzatá ze sbírky význačného řecko-arménského vědce, psychologa, mystika a filosofa Georga Ivanoviče Gurdjieffa (1866– 1949), který se též zaobíral folklórem Blízkého a Středního Východu. Hned následující Seimova skladba Airamero je ukázkou výše řečeného, že saxofon se stává dalším hlasem akordeonu pro kontrapunktický improvizační a melancholický dialog. Do této formy také vzorově zapadá titulní skladba, arménský tradicionál Yeraz. Zde nad varhanním podkladem akordeonu zní lamentace tenorsaxofonu, zní úpěnlivý nářek, místy až vytý. Z celého provedení sálá hoře historického údělu člověka. Úplným opakem je smířený, poklidný popěvek saxofonu nad brumlavým akordeonem v Seimově L’Altra Storia. Hodně o možnostech zvuku a barvy akordeonu vypovídá sólová Bhavana, vyrůstající z basových poloh nástroje a končící ve výškách blížících se hranici slyšitelnosti. Fast Jazz se, jak název napovídá, hlásí k jazzové improvizaci – byť tak trochu bokem, a lehce free. Akordeon k tomu vytváří místy až ruchové zvuky. Oba zdařile parafrázovali s absencí úcty k motorické podstatě reggae píseň Boba Marleyho Redemption Song. V Seimově skladbě Waits For Waltz zase podvědomě vnímáme inspiraci vypravěčským stylem písní Toma Waitse. V této pestré nabídce podnětů je nejzajímavější jednota soundu bez ohledu na výchozí materiál. Orientální motivy se sice slyšitelně vymykají melodicky, ale celek splývá v atmosféře skandinávského kulturního prostředí se silným vlivem folkloru fjordů a polárních nocí. Ačkoli se z toho bezhraničí může zrodit otázka o smysluplnosti všelikého fúzování toho, tento vzorek určený k pozornému poslechu přináší hodně potěšení.