Novinku Verneriho Pohjoly hned v úvodu označím za znamenitou! To proto, abych následujícím sdělením, že tento trumpetista s kumpány pojal hudbu trochutradičněji – míněno ve vztahu ke stylovosti moderního jazzu – než na předchozí úspěšné Auroře (ACT, 2010), neodradil vyhraněného posluchače. Je v tom určitá souvislost s názvem desky, což mi připomíná název CD našeho dua Martin Brunner (fl ) – Jaroslav Šindler (g), kteří svůj debut zaměřený na avantgardní šedesátá léta nazvali Stará cesta (2010). Pohjola sám přiznává, že po pestrém obsazení vynikající Aurory se chtěl vnořit hlouběji do problematiky hry v kvartetu, což je forma komba, v němž se od počátků moderního jazzu formovalo mnohé pro jazyk moderního jazzového vyjadřování, pro způsob komunikace mezi hráči. Ze svého obsazení v Auroře sestavil Pohjola kvarteto s pianistou Akim Rissanenem, basistou Anttim Lötjönenem a bubeníkem Joonasem Riippou. Pro zpestření si však na některé skladby přeci jen přizval hosty – altsaxofonistu Jukku Perka a perkusistu Tatu Rönkkeho. Pohjolu slyšíme v široké škále zvuku jeho trubky, která dokáže znít na jednom pólu břeskně, na druhém v tiché dýchavičnosti. Rád si pohrává s melodií v dlouhých rovných tónech – ostatně to vše uslyšíme hned v úvodní, melodické baladě Deism; je nejdelší z celé nahrávky (11 minut). Výrazný podíl na formě skladeb má spolupráce basisty s bicími, zvláště se vyžijí v rychlém titulu But This One Goes in Four – nad nimi poletuje zvuk trubky, který v pravý okamžik předá slovo Rissanenovu klavíru. Téměř „manciniov ské“ téma má pomalý titulní Ancient History, působící jako odkaz na skvělé baladické trumpetisty cool jazzové a hardbopové éry padesátých let. Ač všechny skladby napsal Pohjola, jednu výjimku udělal – převzal titul Hyperballad od Björk, u níž stojí za sledování způsob, jakým ji pojal bubeník Riippa ve spolupráci s hostujícím perkusistou Tatu Rönkkem. Aki Rissanen patří dnes k nejzajímavějším evropským klavíristům – celé album by se díky němu dalo sledovat i ve verzi bez trubky. Společně s Pohjolou skladbu White View pojali v duchu vážněhudebního neoromantismu. V Cheap Taxi Adventure se k trubce přidá posila, altsaxofonista Jukka Perko, Rissanen usedne k elektrickému piánu a všichni skladbu roztančí v rytmu ranně elektrického Davise. Naopak, melancholie zaháněná vzletným zpěvem trubky zní v závěrečné skladbě alba Ballad 18.
V souvislosti s trubkou Verneri Pohjoly chci ještě milovníky hledačů nových standardů na rockové scéně upozornit na zajímavé album Speed of Grace hráče na nejrůznější klávesové nástroje (klavír, rhodes piano, wurlitzer, harmonium, shaman drum) Jense Thomase, které nese podtitul A tribute to AC/ DC. Pohjola je totiž druhým muzikantem, který se na zvuku Thomasových adaptací, ale také dvou jeho vlastních kompozic inspirovaných původním materiálem, podílí. Všechny skladby jsou Thomasem zpívané, instrumentálně převažuje jeho hra na akustický klavír a Pohjola vždy ve správnou chvíli jeho hru dobarví svým typickým soundem. Velmi zdařilé duo zazní například v The Jack. Že lze hard rock naznačit i na klavír, Thomas dokazuje v Night Prowler – ovšem ve spojitosti s trubkou místo elektrické kytary. Protože schéma rychlých rock´n´rollových skladeb těžko může nabídnout něco zajímavého pro jazzovou interpretaci, Thomas skladby překvapivě a zdařile přetavil do baladické podoby (např. T.N.T., It´s A Long Way To The Top, The Jack, Hells Bells). Ty znějí v podání dua Thomas – Pohjola uchu i duši skutečně velmi dobře. Poslech však nedoporučuji fandům Australanů, ale spíše těm, co mají v jazzovém oparu rádi pomalé skladby až šansonovitého typu. Jakoby Thomas chtěl poukázat na to, že za hrubozrnnými rockovými formami, za řevem Bona Scotta či Briana Johnsona, lze najít skrytou muzikálnost tvůrců. Nejvíce skladeb je převzato z alba T.N.T. z roku 1975, neboli zkraje kariéry skupiny AC/DC, ostatní jsou výběrem z přelomu sedmého a osmého desetiletí. Není to Thomasův první tematický výlet do hájemství moderní populární hudby rockového střihu: se saxofonistou Christofem Lauerem a Cikada String Quartetem jazzově už pojali Stingův repertoár na albu Shadows In The Rain (ACT, 2001).
ACT/2HP, 2012, 62:00; ACT/2HP, 2012, 52:58