Katsuhiko Maeda bere svoji muziku vážně. Dokonce tak vážně, že jméno kapely World End Girlfriend nechce primárně spojovat se svou osobou, zatěžovat oficiální biografií ani promo fotografiemi a rozhovory. Věří si a jeho barevná hudba s filmovými ambicemi mu dává za pravdu. Na třetím albu THE LIE LAY LAND (Noble label, 2006, 78:49) přišel s asi nejkompaktnějším soundem, spojujícím výpravnost filmové hudby (Piano Magic, Max Richter), posmutnělost severského postrocku (Sigur Rós, Múm) a japonské hluboké kořeny vrostlé do avantgardního podhoubí (Asa-Chang & Junray, Yoshihiro Hanno). A věřte nebo ne, ta maximální stopáž uběhne jako voda. Škoda, že nás jejich rozsáhlé loňské turné v osmičlenném složení nezasáhlo. Mohl to být věru zážitek.
Trojice Eisi svým akusticky melancholickým popem nejdříve uchvátila šéfa Noble Junji Kuba, který jí v roce 2003 vydal debutovou desku Awaawa. O rok později sound této kapely nadchl Američana Taylora Deupreeho. Ten je nejen prvotřídním mikrosound elektronickým experimentátorem a šéfem labelu 12k, ale také aktivním fanouškem japonského popu (viz jeho sublabel Happy). Výsledkem lásky na první poslech je remixová deska EVERY STILL DAY (Noble label, 2006, 46:21), jež původně akustický sound staví do protikladu k Taylorovým mikroskopickým click’n’cut dobrodružstvím. V rozsáhlé a kvalitní diskografii Taylora Deupree nečekaně osvěžující akustický úkrok.