Když v roce 2001 vyšlo dosud poslední album skupiny Yes s názvem Magnifi – cation, málokdo z fanoušků skupiny by prorokoval, že se dalšího alba dočkají až o deset let později a to dokonce s absencí klíčového člena skupiny, zpěváka Jona Andersona. Asi stěží by očekávali, že se na něm budou podílet klávesista Geoff Downess a zpěvák a producent Trevor Horn, kteří ve skupině krátkodobě působili už v roce 1980. Tehdy skupina vydala hodně zatracované album Drama. Album Fly From Here vyšlo letos a podílí se na něm kromě zmíněných protagonistů baskytarista Chris Squire, kytarista Steve Howe a bubeník Alan White, kteří patří k dlouholetým stálicím skupiny. Většinu vokálů obstarává o generaci mladší zpěvák Benoit David, který předtím paradoxně působil v Yes revivalu Close to the Edge. Už jen jako host doplnil některé klávesové party čerstvě vyhozený Adam Wakeman, syn dřívějšího klíčového člena skupiny Ricka Wakemana. Pozice hlavního producenta se ujal Horn, který má za sebou produkci veleslavného alba Yes 90125 a grafi cké podoby alba se opět zhostil se skupinou léta spjatý výtvarník Roger Dean. Album celkem bez překvapení představuje symbiózu klasických Yes, alba Drama, zvuku Downessovy skupiny Asia, soudobých progresivně rockových trendů i prvků mainstreamového poprocku. Příjemným překvapením je Davidův odstup od andersonovských stylizací. Velice nápadně se zde ukazuje Howeova kytara, buď ve formě zdobných elementů, nebo coby stavební kámen jednotlivých kompozic.
Těžištěm alba je titulní čtyřiadvacetiminutový opus dělící se na šest částí. Zbytek představují kratší méně náročné skladby. Členitá skladba Fly From Here začíná nápaditou instrumentální ouverturou, kde se první tóny piana přes Howeovu kytaru promění v razantní úvod plný zvratů. Navazující část We Can Fly, která se jako samostatná píseň onehdy nevešla na Drama, je těžištěm celého opusu. Skladba samozřejmě připomíná zmíněné neúspěšné album, ale díky Hornově produkci má v sobě cosi z 90125. Na začátku je opět melodický motiv Downessova piána se zpěvem podobným Hornovi. Postupně se ale rytmicky rozvíjí do rychlejšího tempa, které odlehčuje zvolněný refrén. Nechybí ani typicky hravá Howeova kytara a vše ukazuje na znamenitou souhru skupiny. Další část Sad Night at the Airfield kontrastuje coby lyrická balada. Na harmonický úvod s klasicizující akustickou kytarou naváže střednětempá poprocková část s chorálovým refrénem.
Atmosféra skladby tu zase připomíná zvuk skupiny Asia. Downesovy syntezátory na banálních motivech působí poněkud plochým dojmem. Howeova kytara hraje jen ozdobnou roli. Následující Madman at the Screens představuje vokální verzi ouvertury. Působí monumentálním dojmem a opět odkazuje na Drama a Asia, přestože progrockově znějící basa a kytara vycházejí spíš z klasických Yes. Celá část, bohatá na vokální party, je plná napětí, dramatická až pompézní a čiší z ní jakási nostalgie, jakoby převzatá z Drama. Víceméně instrumentální Bumpy Ride vychází z rozverné basové linky a ze všech skladeb na albu je nejblíže pojetí progresivního rocku, pro který je typická bohatá strukturovanost plná zvratů. I tady se vrací všudypřítomné téma z předehry. Následuje krátká monumentální coda s názvem We Can Fly (Reprise) završující celý epos.
Jako kontrast může posloužit následující Squireova příjemná píseň The Man You Always Wanted Me to Be, která místy zavání banálním popíkem. Základ tvoří několik akordů akustické kytary a uvolněný refrén. Následující dynamická a nápaditá Life on a Film Set vychází jako několik ostatních skladeb z klasicizující akustické kytary a vláčného posmutnělého Davidova zpěvu a proměňuje se v nostalgickou baladu. Náhle se dostavuje zvrat v podobě živého melodického motivu, ozdobeného bohatými kytarovými party jako ze starých desek Yes. Vše končí naléhavým poetickým refrénem: „Jezdíme na tygrovi“. Jako kdysi v I’ve Seen All Good People písničkově uvolněnou Hour of Need dokresluje zvučná mandolína. Nechybí ani Howeova akustická exhibice. Instrumentálka Solitaire s prvky klasické hudby i country dává vzpomenout na Clap z The Yes Album. Je stejně tak vybroušená, průzračná, nápaditá i hravá. Album uzavírá typicky progresivně rocková skladba Into the Storm, která má v sobě tu něco z The Yes Album, jinde zase z Long Distance Runaround z legendárního alba Fragile.
Když se poohlédneme zpět do bohaté diskografi e skupiny Yes, padnou nám do ruky jistě lepší desky než Fly From Here. Zejména ty ze zlatého fondu skupiny, když Yes ještě patřili k hlavním rockovým inovátorům. Zvlášť když pomyslíme na Close to the Edge, Fragile, The Yes Album nebo Relayer, tedy na desky z první poloviny sedmdesátých let. Tehdy ještě kapela patřila k senzačním objevům a progresivní rock ještě posouval rockovou hudbu do vyšších uměleckých sfér. Na druhou stranu je novinka stále ještě solidním počinem, dávajícím najevo, že rockový dinosaurus Yes je stále naživu.
Frontiers, 2011, 47:28