Flétnista, skladatel, perkusista a zpěvák Robert Fischmann se na scéně pohybuje od konce 90. let, kdy spoluzakládal kapelu Taliesyn. Hrál či stále hraje s plejádou různorodých kapel od Neřež či C&K Vocalu přes Irish Dew, Dobrohošť či Bran až po Štěpánka Balcarová Septet, Concept Art Orchestra nebo Jazz Dock Orchestra. Skladatelsky a jako (spolu)frontman je ovšem nejnápadnější až nyní, na albu Gilgul tria s Davidem Dorůžkou a Martinem Novákem, zaměřeném na originální world jazzové úpravy i autorské ohlasy nejrůznějších podob židovské hudby. V rozhovoru ale nezapomeneme ani na pestré sidemanské časy a nový projekt TooT Ensemble.
Na obalu desky Gilgul sice z logických „marketingových“ důvodů figuruje na prvním místě jméno Davida Dorůžky, nicméně tvůj vklad do repertoáru nápadně převládá. Napsal jsi i sleeve-note. Kdo vlastně trio inicioval?
Trio jsme iniciovali oba. Pokud si dobře vzpomínám, za což ovšem neručím, tak se to stalo po našem společném hraní s Bucinatores Orchestra. Šlo o jednorázovou akci na pozvání festivalu Jazz Goes To Town. Při zpáteční cestě jsme si s Davidem sedli vedle sebe do dodávky, a možná jsem byl dokonce první, kdo se zeptal, zda by se David nechtěl podílet na projektu s židovskou tematikou. Nebo to možná bylo naopak, ale každopádně tenhle nápad okamžitě zarezonoval.
David už na předchozích deskách začínal ohledávat svoje židovské kořeny, ale u tebe jde evidentně o hluboký osobní ponor se znalostí tradic i s religiózním cítěním. Na streamu ze Španělské synagogy v rámci festivalu Věčná naděje 2021 máš i jarmulku…
Židovské kořeny máme David i já, ale já jsem za nimi asi víc šel. Deska Gilgul je reminiscencí období, kdy jsem dokonce každý týden chodil do synagogy, docela si osvojil liturgii a snažil se praktikovat. Což trvalo pár let. Pak mi ale došlo, že taková cesta není pro mě. Částečně i z praktických důvodů, protože jsem se čím dál tím víc začínal živit jako muzikant, což nejde dohromady se všemi restrikcemi. Člověk totiž nemůže hrát v pátek a prakticky celou sobotu. Ale především jsem zjistil, že jsem pořád natolik silný agnostik až ateista, že mi praktikování vlastně nesedí. Přestože k židovskému ritu mám stále vřelý vztah. Stal jsem se sporadicky praktikujícím. A tu jarmulku mám na hlavě proto, že Španělská synagoga je stále aktivní, jsou tam svitky tóry, a pokrytá hlava je v tomhle případě elementární slušnost.
Ovšem hudba na CD Gilgul pro mě není jen póza. Když jsem vybíral materiál, zvláště do Šábesové suity (Erev Shabbat Suite), volil jsem ty melodie, k nimž jsem měl vždycky niterný vztah a doteď mě dojímají, když se občas v pátek večer vydám v Praze do synagogy.
Narazil jsi na hezký paradox. Židovští muzikanti, to je přece v historii hudby pojem, ale vlastně museli být zároveň dosti vlažní věřící…
Jasně, pokud mluvíme o velkých hudebních hvězdách, ty se opravdu objevují až v období asimilace. Oddělení se od náboženství bylo v muzikantských kruzích spíš normou. Slavný je Mahlerův příklad. Mahler se stal katolíkem ne kvůli tomu, aby mohl hrát v pátek a v sobotu, ale aby mohl být jmenován ředitelem opery.
Když jste s Davidem a bubeníkem Martinem Novákem začali dávat dohromady repertoár, pojali jste ho ze široka jak v zeměpisném, tak časovém smyslu. Upravili jste si hudbu z tradičních sefardských i aškenázských zdrojů, ale klidně jste si na koncertech střihli trochu „jazz punku“ v podobě Netivot od Johna Zorna nebo kus z Třígrošové opery. K tomu píšete ohlasové skladby. Na Gilgul jste se sice obešli bez Zorna, ale i tak je rozptyl zdrojů ohromný. Přesto zní deska soudržně.
Jsem rád, jestli tak působí. Dokonce jsme si jednou sedli a explicitně se bavili o konceptu. Idea byla směřovat koncepci desky kolem liturgického roku, svátků a zvláštních dnů v kalendáři. Jsou tam i roviny, které do tohoto konceptu z mého pohledu nezapadají, nicméně pokud deska zvenku působí celistvě, tím líp.
Ale album podle mě spojuje spíš koncepce hudební, daná jazzovým backgroundem a hráčskou osobitostí. Styl, jakým aranžujete. Sound.
Když padlo ošklivé slovo „aranžmá“ (smích), aranžovat pro trio, a zvláště v tomhle atypickém složení, se v zásadě nedá. Autorsko-aranžérská práce spočívá v tom, že člověk navrhne nějakou hrubou stavbu, ale 50 % práce se odvede kolektivně. U Davidových skladeb je to trochu jinak, protože přichází s hotovým kytarovým partem, který v naší kapele tvoří to hlavní „maso“. Ale svoje aranžmá bych nepřeceňoval.
Jenže to je právě ono, aranžmá nemusí být psané, vznik během zkoušek není menší zásluha. Po svém vyplňujete prostor, David si musí stavět kytarové party tak, aby zvýraznil i rytmickou kostru a basovou linku, nechává prostor tvojí flétně, tedy hlavnímu melodickému nástroji, a přitom nezapře svoje charakteristické rozklady akordů, rozvoje melodie v sólech a barvu tónu.
To je pravda. Nalezli jsme a zafixovali určité postupy, které v tomhle atypicky obsazeném triu fungují. Ale mám pocit, že celé první album představuje hledání určitých cest a další deska už by si mohla vybrat jen jednu z nich. Nebo se vydat úplně jiným směrem. V rámci jazzového klavírního tria nebo kytarového tria se už nic moc nového vymyslet nedá, a i když se občas objeví inovátoři, jednotlivé prvky nějak typicky fungují. Ale my ještě máme co hledat, existuje řada možností, jak skladby interpretovat. Skladby, které jsme natočili na desku, už se při živém hraní sice moc nemění, i když se pochopitelně podle nálady na koncertech proměňují sólové pasáže. Ale jinak není náš repertoár nijak petrifikovaný a zkoušíme různé postupy, jak naši kombinaci nástrojů využít.
Zmínka o potenciální druhé desce je dobrá zpráva. David zatím nenatočil dvě profilové či spolukapelnické desky ve stejném složení, bude zajímavé sledovat vývoj.
Věřím, že trio bereme jako dlouhodobější projekt. A domnívám se, že nejen pro mě, ale i pro Davida jde o velkou změnu v přístupu ke hraní. Pro mě je to v mnohém o dost náročnější disciplína, než jsou další projekty, ve kterých hraju. Trio je nekompromisní v tom, že jde o stůl o třech nohách. Jakákoliv asymetrie, nejistota jednoho opěrného bodu, okamžitě ovlivní celou stabilitu. Táhnout flétnou celý večer je výzva, stále se musím snažit nacházet nové způsoby, jak udělat hru pestrou a zajímavou. Pro Davida, jak už jsi zmínil, je to náročné zase absencí basisty. Kupodivu ho tahle role, kdy se musí víc soustředit na výplň, zřejmě baví.
Ona už je naštěstí doba jinde a tohle se už moc neřeší, ale setkal ses někdy s výtkou tradicionalistů specializovaných na určitý žánr, že „takhle se přece tenhle styl správně nehraje“? Nemyslím teď jen sefardský tradicionál či chasidský nigun s flétnou přes nějakou tu efektovou krabičku a s hlučnou elektrickou kytarou, ale obecně tvůj přístup k irským či bretonským inspiracím, k jazzu…
Mě vlastně nikdy moc nezajímalo, jak se má něco „správně hrát“. Nebo, aby to neznělo namyšleně, tak mi o to šlo jen v dobách, kdy jsem se učil jazzové improvizace a jako každý jsem si tím tradičním pojetím prošel. Ale pokud mluvím o dospělém muzikantském životě, tak už to neřeším. Protože – správně, ale vzhledem k čemu? Kdybych chtěl hrát správně třeba klezmer, tak se stejně raději naučím na klarinet, protože to bude znít líp. Tradiční materiál se naopak snažím uchopit jinak, než je obvyklé, snažím se vzdalovat klišé, které se s tou konkrétní hudbou spojuje.
Ale na druhé straně, za žádného velkého obrazoborce se nepovažuji. A pokud mluvíme o desce Gilgul, tak třeba pasáž s boosterovanou kytarou je spíš ojedinělý naschvál a výstřelek, ke kterému jsem Davida tak trochu navedl. (smích)
