Soleil Après Minuit, 2021, 35:28
Po rozpadu legendárních Cocteau Twins se trojice bývalých spoluhráčů rozeběhla různými směry. Zatímco zpěvačka Elizabeth Frazer se stala vyhledávaným hostem ve skladbách jiných muzikantů (Massive Attack, Jónsi nebo Yann Tiersen), basák Simon Raymonde se brzy profiloval jako výrazný vydavatel. Label Bella Union, který založil ještě v dobách fungování „Koktavých dvojčat“, se postupně stal jedním z nejvýraznějších nezávislých labelů nejen na Britských ostrovech. Největší hudebně aktivní stálicí z celé trojice se nakonec ukázal kytarista Robin Guthrie. Ten nejprve vedl dream popovou dvojici Violet Indiana, posledních patnáct let se ale znovu věnuje primárně zušlechťování soundu, kterým tak ohromil svět skrze skladby Cocteau Twins. Svůj kytarově snivý svět postupně poměřil s nápady Harolda Budda, Johna Foxxe nebo Marka Gardenera z Ride. Konec loňského roku zasvětil, po téměř dekádě, opět sólové tvorbě. Z naditého pytle vypadlo hned několik nosičů. Jasně nejvýraznějším z nich, vedle trojice EPček, je zcela jistě dlouhohrající deska Pearldiving. Její obsah tvoří desítka instrumentálních skladeb, které musí potěšit všechny dreampopové fanoušky. Skladby středních temp jsou totiž postaveny na bohatém předivu Robinových kytar, nenápadných klávesách a podobně upozaděné rytmice. Guthrieho kytarový styl je na první poslech jasně rozpoznatelný. Není agresivní, na druhou stranu nepůsobí ani příliš krotce, zvlášť když si dá Robin práci s postupnou gradací živějších kousků (např. On the Trail of Grace nebo The Amber Room). Na druhé straně novinka obsahuje i tiché položky jako Les Amourettes nebo Kerosine, kde Skotovy kytary zní jako mlha odpařující se na jezeře za úsvitu. Kytarový inovátor oslavil na začátku roku své šedesáté narozeniny, ten nejlepší dárek nedostal on sám, ale skrze album Pearldiving věnoval on svým fanouškům.