S kamarádkami jdeme směrem k festivalovému parkovišti. Boty i oblečení máme od bahna, většinu věcí ve stanech promáčenou a po několika dnech deště jsme promrzlé až na kost. Naproti nám se ale valí skupinky lidí v čistých bílých teniskách, kteří zjevně právě dorazili. Ještě netuší, co je čeká.
Letošní Rock for People byl ve znamení deště, bahna a promočených stanů. Přesto se do hradeckého Parku 360 sjely desetitisíce návštěvníků z Česka i zahraničí a počasí nikoho neodradilo od dlouhých dní strávených u pódií.
Ačkoliv oficiální program začínal ve středu 10. června, festival se probouzel k životu už o den dříve. V úterý dorazily první větší skupiny návštěvníků a organizátoři připravili několik rozehřívacích koncertů včetně vystoupení Morčat na útěku. Jejich směs parodií známých českých i zahraničních hitů se ukázala jako ideální start několika dnů, během kterých nás čekaly desítky kilometrů nachozených mezi stagemi, minimum spánku a spousta nezapomenutelných momentů.
Kašpárek i Gorillaz
První festivalový den jsem začala u Vypsané fixy na kryté E2 Stage. Vzhledem k počasí asi nikoho nepřekvapilo, že byl prostor zaplněný téměř do posledního místa. Zahráli jak starší písně, tak písně z jejich nejnovějšího alba Ideál, jako např. Fakin párty, nebo song Bylo to jistý, kterým své vystoupení odstartovali.
Po Vypsané Fixe stačilo přejít jen pár metrů k protější Petr Svoboda Stage, kde už se chystala šumperská kapela Byt číslo 4. Přestože se pod střechu všichni nevešli, málokoho to odradilo. Lidé postávali i v dešti a koncert si nenechali ujít. Při poslední písni už jsem se neudržela a pustila jsem svoje emoce proudem.
V odpoledních hodinách jsme na EcoFlow Stage navštívili koncert Kašpárka v rohlíku, jehož početná kapela se jen stěží vešla na malé pódium. V průběhu vystoupení navíc zlobila technika, a tak se mezi návštěvníky začalo ozývat skandování: „Lepší stage, lepší stage!“ Po koncertě pak sám Kašpárek přišel mezi publikum a ochotně se fotil jak s těmi nejmenšími, tak s fanoušky, kteří na jeho písničkách vyrostli.
Po společné fotce jsme se přesunuli k hlavní Mastercard Stage, kde právě začínal koncert The Pretty Reckless. Charismatická zpěvačka Taylor Momsen na první pohled působila jako nevinná blondýnka v bílých volných šatech, ale její výrazný chraplavý hlas nenechal nikoho na pochybách, že na pódiu vládne ona. Když navíc během koncertu sestoupila k zábranám mezi fanoušky, nadšení v prvních řadách bylo nepřehlédnutelné. Na protější Rock for People Stage následoval koncert Electric Callboy, kteří svou show rozjeli ve velkém stylu. Fanoušky vybízeli ke crowdsurfingu, tanci i moshpitům a energie pod pódiem tomu odpovídala. V jedné z pauz mezi skladbami pak pochválili české pivo slovy: „My víme, že vaše pivo je lepší,“ a symbolicky si s publikem připili.
Headlinerem prvního dne byli Gorillaz. Déšť sice nepolevoval, ale na návštěvnosti koncertu to nebylo znát. Dav zaplnil prostor před pódiem natolik, že jsem si nakonec sedla na pláštěnku a koncert sledovala zpovzdálí. Videoprojekce dodávaly vystoupení specifickou atmosféru a nechyběla ani jedna z nejznámějších skladeb kapely Feel Good Inc.. Přestože Gorillaz nepatří mezi moje nejoblíbenější interprety, jejich show mě mile překvapila a rozhodně jim pověnuji více pozornosti.
Po koncertu Gorillaz jsme si s kamarádem všimli dvou návštěvnic, které se snažily probrat svého kamaráda, jenž to očividně přehnal s alkoholem. Protože kamarád na festivalu pracoval jako security, hned začal situaci řešit a přivolal další pracovníky. Takové situace asi na festivalech nejsou ničím výjimečným, ale o to důležitější je nezůstat lhostejný. My jsme si tak kromě koncertů odnesli i jedno malé dobrodružství navíc a doufám, že záchranná akce dopadla dobře.
Moshpit na všechno
Čtvrteční koncert Wohnoutů konečně doprovodilo lepší počasí, a tak jsme mohli na chvíli odložit pláštěnky. Během předchozích dní bylo zajímavé sledovat, jak se publikum, obvykle zahalené do tmavého festivalového oblečení, s prvními kapkami deště během několika vteřin promění v pestrobarevné moře pláštěnek.
Během koncertu Breaking Benjamin se nad areálem střídaly mraky se sluncem, ale publikum zůstávalo na svých místech. Přece nejsme z cukru. Na většinu koncertů jsem se tentokrát držela spíš dál od davu. Přesto bylo krásné poslouchat, jak si lidé kolem mě zpívají každé slovo svých oblíbených skladeb. U Breaking Benjamin jsem tenhle pocit vnímala možná nejvíc. Jejich hudba mě provází už dlouho a k některým písním mám silné osobní vazby. A tak i když jsem byla od pódia poměrně daleko, připadala jsem si, jako bych stála v první řadě.
Papa Roach samozřejmě také vybízeli ke crowdsurfingu a moshpitům, ostatně jako většina kapel na festivalu. Kamarádka mi dokonce později během koncertu Halsey řekla: „Na Rokáči máš prostě moshpit na všechno, dokonce i na Ewu Farnu.“ Nejsilnějším momentem koncertu Papa Roach pro mě ale byl crowdsurfující vozíčkář. Dav se v tu chvíli semkl a s obrovskou opatrností ho nesl nad hlavami lidí směrem ke stagi. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy člověk vidí, že festivalová komunita opravdu drží při sobě. Nedokážu si ani představit, jak silný zážitek to pro něj musel být.
Poté už jsme přebíhali na koncert Limp Bizkit. Našli jsme si místo u obrazovek, abychom alespoň trochu viděli na pódium, a vyčkávali na první skladbu. Kapela hned z kraje vyšvihla song Break Stuff a já chvíli zvažovala, jestli se nevydat do moshpitu. S takovým názvem by totiž mohl stát za to. Během koncertu jsem zjistila, že znám mnohem víc jejich písní, než jsem si původně myslela. Navíc pomáhalo, že se na velké obrazovce za kapelou promítaly texty skladeb, takže si mohl zazpívat prakticky každý.
Jeden z nejzábavnějších momentů přišel před skladbou Full Nelson. Fred Durst si na pódium pozval dva fanoušky. Následovala jednoduchá výzva: „Řekni něco česky.“ Fanoušek se na chvíli zamyslel a pak dvakrát za sebou řekl: „Hello.“ Doteď si nejsem jistá, jestli šlo o nervozitu, nebo o promyšlený výkon. Každopádně doufám, že si po tomhle Limp Bizkit neodvezli dojem, že právě takhle zní čeština.
Tím pro mě čtvrtek skončil a vydala jsem se do kempu za přáteli. Už po dvou dnech bylo znát, že si festival vybírá svou daň. Bahno komplikovalo každý krok, zima zalézala za nehty a energie pomalu docházela. Když jsme večer zalézali do stanů, přáli jsme si jediné – aby nám pátek konečně dopřál trochu příznivější počasí.
Press Start
Z koncertu Bena Cristovaa jsem měla trochu obavy. Nebyla jsem si jistá, jak jeho vystoupení do festivalového programu zapadne, ale nakonec mě mile překvapil. Tvrdší zpracování některých skladeb fungovalo výborně a publikum si koncert očividně užívalo. Přestože prostor před pódiem nebyl úplně zaplněný, lidí dorazilo víc než dost. Vrcholem vystoupení pro mě byl závěr, kdy si Ben na pódium pozval Tommyho Thayera z KISS. Kromě singlu BIKEROCK, na kterém se Thayer podílel, spolu zahráli také legendární kissácký hit I Was Made for Lovin’ You.
Na koncert Bring Me The Horizon jsem se těšila asi nejvíc. Je to moje srdcová kapela a už z předchozího vystoupení jsem věděla, že jejich show nebývá jen o hudbě, ale i o příběhu, který se odehrává na obrazovkách kolem pódia.
S kamarádkami jsme dorazily včas. Když jsme se dostaly ke své oblíbené obrazovce, svítilo na ní pouze obří oko a nápis Press Start připomínající úvodní menu videohry. Ještě před samotným začátkem se rozběhlo několik projekcí, ze kterých jsem pochopila, že sledujeme příběh hráče, který se neustále snaží vyhrát, ale pokaždé selže. Pak se konečně objevila kapela a spustila první skladbu.
Po náročném dni jsem byla už dost unavená a většinu vystoupení sledovala spíš v klidu. Přesto mi několik písní nedovolilo zůstat sedět a přidala jsem se k poskakujícímu davu. Zpívali jsme ze všech sil a kolem nás vznikaly malé circle pity, které sice tvořilo jen pár lidí, ale i tak měly skvělou atmosféru. Celá show na mě působila jako letní kino spojené s koncertem. Přestože mě bavila od začátku do konce, nemohla jsem se ubránit pocitu, že příběh i celková atmosféra byly velmi podobné jejich vystoupení na Rock for People v roce 2024.
Po tomhle zážitku jsme se přesunuly na náš poslední koncert dne – Three Days Grace. Upřímně jsem zapomněla, jak dobře znám jejich tvorbu, takže jsem si vystoupení užila mnohem víc, než jsem čekala. Nejvíc mě zasáhla skladba Never Too Late. Na tu písničku jsem si už dlouho nevzpomněla, a když zazněla živě, přistihla jsem se, že mi po tváři zase stékají slzy. Byl to pro mě jeden z nejsilnějších momentů celého festivalu a zároveň chvíle, kdy jsem si definitivně vykřičela hlasivky.
Po koncertě jsme se ještě přesunuly do 24hodinové zóny na poslední drink. Dlouho jsme tam ale nevydržely. Únava z celého dne byla silnější, a tak jsme se nakonec vydaly zpátky ke stanům a šly spát.
Symfonické hity
Sobota pro nás byla o něco klidnější. V programu nebylo tolik kapel, které bychom nutně chtěli vidět, a tak jsme si mohli festival užít i trochu jinak.
Hned dopoledne jsme zamířili na promítání bizarní svatby Jiřího Káry a já si poprvé za celý festival naplno uvědomila, že je vlastně docela hezky. Po několika dnech zimy a pláštěnek jsem konečně mohla vytáhnout outfit do teplejšího počasí. I když na promítání byl nával lidí, samotnou mě to úplně nebavilo a vydala jsem se za zvukem hudby. To mě dovedlo až k Rock for People stagi, kde měli Police Symphony Orchestra veřejnou zkoušku. Sedla jsem si na tribunu na sluníčko a poslouchala orchestrální zpracování známých, nejen rockových hitů.
S kamarádkou jsme se pak vydaly projít festivalové stánky. Zrovna když už to vypadalo, že déšť si dá na chvíli pauzu, začalo zničehonic zase pršet. V tu chvíli mi to ale už bylo skoro jedno. Stála jsem v dešti jen v tričku a věděla, že se stejně za chvíli převléknu do suchého. Nakonec jsme se přeci jen schovaly do jednoho z hangárů. Dostala jsem hlad, a tak jsem zamířila k nejbližšímu stánku pro bulku s trhaným vepřovým. Ceny na Rock for People sice nejsou zrovna lidové, ale musím uznat, že většinou odpovídají kvalitě. Pokud tedy neplánujete přežít festival na konzervách a instantních nudlích, vyplatí se na občerstvení myslet už při plánování rozpočtu.
V brzkých odpoledních hodinách, kdy se počasí konečně umoudřilo a nad areálem vysvitlo slunce, jsem zamířila na koncert skupiny Yonaka. Většina lidí se kvůli bahnu držela spíš dál od pódia na asfaltových plochách. Já už jsem ale měla na nohou své vysoké polorozpadlé boty, jejichž hmotnost se po několika dnech a několika vrstvách zaschlého hnědého nadělení minimálně zdvojnásobila. Díky tomu jsem se bez obav dostala poměrně blízko ke stagi a koncert si užila naplno.
V jednu chvíli jsem se dokonce přidala do poklidného circle pitu. Nakonec se vedle sebe vytvořily dva, které se postupně propojily, a lidé v nich začali běhat osmičky. Při jednom z výskoků jsem dopadla přímo do louže. Bahno vycáklo na všechny strany a já odcházela s pocitem, že ho mám snad až za ušima. Po několika dnech na Rock for People už mě to ale nemohlo nijak překvapit. Na sociálních sítích jsem si později všimla, že někteří lidé se v tom samém prostoru klouzali po břiše nebo skákali v loužích a mrzelo mě, že jsem to neviděla na vlastní oči.
Večer přišla na řadu Halsey. Ještě před koncertem jsem od některých návštěvníků slýchala pochybnosti, jestli je pro Rock for People vhodnou headlinerkou. Část lidí si dokonce myslela, že by jí slušela spíš některá z vedlejších stagí než hlavní pódium. Osobně jsem ani neměla potřebu vidět celý koncert, ale zvědavost nakonec zvítězila. Potkala jsem se s několika přáteli a společně jsme zamířili ke kraji davu. Nedaleko od nás se brzy vytvořil circle pit, ke kterému jsme se přidali. Jakmile přišla klidnější pasáž jedné z písní, lidé si začali lehat na zem a předstírat spánek. Během chvíle tak na zemi leželo přinejmenším deset lidí a já se zájmem sledovala, co bude následovat. Jakmile se skladba znovu rozjela, všichni vyskočili na nohy a začali opět obíhat dokola. Jak už mi dříve řekla kamarádka: „Na RfP vznikne pit na všechno.“ A měla pravdu.
Poté jsme se vrátili do kempu, kde nás čekala poslední noc v plném počtu. Většina naší party totiž měla další den odjíždět, a tak jsme si společný večer chtěli ještě pořádně užít. Spát jsme šli až nad ránem s vědomím, že hlavní bod nedělního programu nás čeká až večer v podobě koncertu Iron Maiden.
Výměna publika
V neděli mě probudil silný vítr. Chvílemi jsem měla pocit, že snad i se stanem odletím, ale pak jsem si uvědomila, kolik věcí mám uvnitř nahromaděných, a uklidnila jsem se. V takovém počasí se nám příliš nechtělo trávit čas na otevřených plochách letiště, a tak jsme se snažili držet spíš v závětří. Po většinu dne bylo pod mrakem a i když občas vykouklo slunce, kvůli nepříjemnému větru to na pocitové teplotě příliš nepřidalo. My, kteří jsme hrdinně vydrželi až do posledního dne, už jsme byli po desítkách hodin festivalového života natolik vyčerpaní, že jsme do areálu vyráželi jen občas. Já jsem navíc volné chvíle využila k tomu, abych si začala třídit poznámky a materiály pro tuto reportáž.
Kemp se během dne nejméně z poloviny vyprázdnil a dosavadní publikum vystřídali o něco starší návštěvníci, což nebylo překvapivé, vzhledem k době fungování kapely. Nejvíc mě ale zaujaly čisté boty a oblečení nově příchozích návštěvníků. Připomnělo mi to úterní večer, kdy jsme ještě stejně vypadali i my.
Večer konečně nastal a vydali jsme se na dlouho očekávaný koncert. I mezi nově příchozími fanoušky jsem se cítila dobře a koncert si užila víc, než jsem čekala. Přestože tvorbu Iron Maiden neznám tak dobře jako jiné kapely z programu, energie publika byla nakažlivá a bylo vidět, že pro spoustu lidí jde o splněný sen. Dokonce na chvíli ustal vítr a byla příjemná teplota. Po koncertě už jsme se vydali nejdřív do 24hodinové zóny a poté do kempu a zabalili si základ věcí. Šli jsme brzy spát, protože druhý den nás čekal odjezd a povinnost opustit areál během dopoledne.
Odjížděli jsme unavení, promrzlí, špinaví a s hromadou mokrých věcí, které bylo při našem vyčerpání náročné nanosit k autu. Zároveň s tím jsme si ale odváželi desítky zážitků, nové historky a dobrodružství, na které budeme ještě dlouho vzpomínat. A asi právě proto se na podobné akce člověk pořád vrací. Pokud se něco letošnímu Rock for People povedlo ukázat, pak to, že hudba dokáže spojovat lidi bez ohledu na věk, počasí nebo hudební vkus. Další příležitost zažít podobnou atmosféru nabídne už za pár dní BludFest v Parku 360.
