Royal Stockholm Philharmonic Orchestra: E.S.T Symphony

royalNejen skandinávská muzikantská komunita, slovy názvu alba finského pianisty Iira Rantaly, slzí pro ztraceného hrdinu soudobého evropského jazzu (Lost Hero – Tears for Esbjörn, 2016). V devadesátých letech trio pianisty Esbjörna Svenssonazazářilo původně ovlivněné Monkovým hard bopem, také lyrikou Keithe Jarretta, postupně se však autorsky osamostatňovalo. To, čím se začalo vymykat, bylo zkoumání možností, jak hru ryze akustického klavírního tria smysluplně prolnout s užíváním elektroniky. To znamená, najít správné proporce, neboť elektronika na sebe s chutí strhává pozornost. Právě toto ovládnutí computerového apetitu vyneslo trio E.S.T. na vrchol. A když už se chtějí „hendrixovsky“ vyřádit, provedou to v dramaturgii alba „lokálně“ – zde například v Dodge the Dodo, kde aranžmá (zde jediné Svenssonovo) nechalo popustit uzdu Berglundovi, jeho legatu a kytarové modulaci, přesně v duchu původního znění skladby. Pro aranžéra a dirigenta královské stockholmské filharmonie Hanse Eka to byla určitě velká výzva, jejíž nenaplnění by znalce hudby tohoto tria znechutilo. Ekovi pomohlo, že filharmonie byla rozšířena o sexteto slovutných skandinávských jazzových sólistů. Z pozůstalých Svenssonova tria jsou samozřejmě přítomni kontrabasista Dan Berglund i bubeník Magnus Öström. Saxofonistou je Nor Marius Neset, dále jsou tu pianista Iiro Rantala a trumpetista Verneri Pohjola z Finska, švédskou trojku doplňuje pedal-steel kytarista Johan Lindström. K úloze symfonického orchestru budiž řečeno podstatné: atmosféru původních nahrávek uchovává, mnohé zesiluje mohutným orchestrálním zvukem, což předvedou hned ve velebném úvodním E.S.T. Preludium s romantickým závěrem. V jiných momentech filharmonie dokonce dokáže elektroniku přímo nahradit – slyš posmutněle lyrickou From Gagarinʼs Point of View. Repertoár byl sestaven z půlky výběrem z alba Very Best of E.S.T. (2009), z motivů alba Tuesday Wonderland (2006) byla sestavena třináctiminutová svita a samostatně z této desky zní Eighthundred Streets by Feet. Iiro Rantala po vlastním, výše zmíněném albu Lost Hero je nepochybně dobře prověřený zástupce Svenssona a nejen sólem ve When God Created the Coffeebreak  to prokazuje. V „zalíněném“ tématu Seven Days of Falling se ujme slova tenorsaxofon Mariuse Neseta, jehož baladické sólo zní v komorním nástrojovém aranžmá. Významným zvukem těchto úprav je trubka Verneriho Pohjoly, který se téměř s „fergusonovskou“ energií rozjede ve Wonderland Suite; tato skladba má díky žesťovým sekcím zvukem nejblíže k jazzovému orchestru, navíc si zajímavě vystavěné sólo zahraje Magnus Öström. Zasněně „havajsky“ s Lindströmovou steel kytarou zní Serenade for the Renegade. Dalším mistrovským kouskem s Pohjolovou trubkou a radostnou zpěvností je Eighthundred Streets by Feet, jejíž sólo neumlkne v celém rozsahu. Viaticum Suite  je symfonizující záležitosti se závěrečným legatem kontrabasu, která svou funebrální náladou připomíná předčasně a tragicky ukončený život Esbjörna Svenssona v roce 2008, a tím pádem také dráhy tria založeného v roce 1993. Berglund, Pohjola, Rantala, Neset jsou pak sólisty závěrečné Behind the Yashmak, expresivně uzavírající působivé dobrodružství se symfonicko-jazzovou svitou hudby E.S.T.

ACT/2HP, 2016, 77:46

Přidat komentář