Až přijdou husťárny, vezmu si sekyru

Když jsme se před rozhovorem procházeli po sluncem zalité Floře, došlo mi, jak vlastně netypická postava se vedle mne tyčí v osobě pianisty Jana Knopa, známého pod přesmyčkou NAJPONK. Vysoký muž v bílé košili a černých brýlích musel na kolemjdoucí působit, jako že každou chvílí naskočí na 12_az_prijdou_1motorku a odsviští někam na americké dálnice. Rozhodně byste ho neotipovali na citlivého, baladického jazzového pianistu. A to ovšem ne ledajakého. Už od začátku devadesátých let, kdy začal s vlastním triem účinkovat na pražské klubové scéně, totiž Najponk platí za největšího domácího mistra mainstreamového jazzu, tedy disciplíny, kterou u nás na takto vysoké úrovni patrně nikdo další neprovozuje. I Najponk má ovšem své úniky. Naposledy před třemi roky, kdy za sebou hlasitě prásknul dveřmi a pověsil hraní na hřebík. Okolo jeho rozhovoru na rozloučenou, který tehdy otiskla Harmonie, se následně rozvinula hlasitá diskuse: Najponkovu znechucení z uzavřenosti domácí scény, mizerných honorářů za hraní a v neposlední řadě také turistické orientace pražských jazzklubů totiž rozuměl každý, kdo se u nás kdy vydal na muzikantskou dráhu. Tři roky pak o Najponkovi nebylo slyšet, až letos jako blesk z čistého nebe přišla zpráva o velkém návratu. Několik prvních koncertů okamžitě následovalo vydání výtečného triového alba Night Lights (2009, Czech Art) s Georgem Mrazem na kontrabas a Martinem Šulcem na bicí. Další dvě desky už jsou navíc na cestě. Že by se časy měnily?

Plné tři roky, až do letošního jara, o tobě nebylo slyšet. Co jsi vlastně dělal? Živil jsem se, dva roky jsem nosil kufry v hotelu. Deprese z poměrů na místní scéně někdy během září 2006 vyústila v můj už druhý slinivkový záchvat a tentokrát nade mnou doktoři v Motole fakt kroutili hlavou, dokonce si tam přivedli i všechny stážisty, aby si mě prohlídli a zapamatovali si, jaká jsem anomálie (smích). Přežil jsem to, ale asi jsem měl víc štěstí než rozumu. Pak následovalo asi pět měsíců rekonvalescence, kdy jsem prostě jenom ležel na pohovce a musel mě obskakovat táta. Tohle bych nepřál ani svýmu nejhoršímu nepříteli, to je fakt konečná. Navíc to nevykazuje postupný zlepšování, sice se to lepší, ale tobě je pořád stejně špatně, takže jsem byl v hrozný náladě. Během tý doby jsem měl čas být sám se sebou, měl jsem čas se na všechny ty věci, který jazzmana často doženou až k alkoholu nebo drogám, podívat hezky z odstupu a zjistit, že nejsou tak podstatný, jak jsem si myslel. A když jsem byl zase konečně mobilní, kamarád mi nabídl práci v hotelu.

Takže jsi byl de facto fyzicky odtržený od klavíru? Vlastně jo, teprve letos v lednu jsem na něj znova prvně sáhl, snad s jedinou výjimkou, kdy jsem kamarádovi vloni v létě hrál na rodinném večírku. To ti bylo zvláštní, ptal jsem se sám sebe, jestli se mám na to nějak připravovat, ale nakonec jsem si řekl: ne! Přijď tam a schválně uvidíš, co ti z tý hudby zůstalo. Samozřejmě, že prsty si pamatujou. Nezahrajou všechno hned perfektně, ale pocit jsem z toho měl dobrej.

Počkej, to sis celou tu dobu vůbec nehrál ani sám pro sebe? Ne, neměl jsem tu potřebu. To nebylo tak, že bych nenáviděl hudbu, jen jsem vážně necítil nutkání si k tomu nástroji sednout a vyluzovat nějaký zvuky. Byl jsem v muzice patnáct let až po uši ponořenej, takže mi ta pauza přišla vhod. Navíc jsem začínal poslouchat opravdu tvrdou muziku, kterou jsem měl léta nějak odstrčenou a vždycky si pustil jen Led Zeppelin nebo Hendrixe. A celý se mi to v hlavě nějak spojilo. Tvrdá hudba mě začala čím dál víc fascinovat a to jsem už vůbec necítil potřebu hrát na piano.

Co tě na ní tak fascinuje? Hrozná energie i to hráčský umění, který je v některejch kapelách fantastický. Je to jinej druh energie, než když se hraje jazz. Lidi to dopředu negujou, protože je to o smrti, ďáblech, pekle a tak. Jednou jsme s bubeníkem Tomášem Vokurkou takhle v noci v autě poslouchali Whitechapel, to je jedna z opravdu nejbrutálnějších kapel, co vůbec existujou, vzadu nám to trhá repráky a já mu říkám: tohle by nikdo z našich kamarádů asi nevydejchal, co? Bylo to legrační, že jsme se od těch melodicky lehčích kapel propracovali k tomu opravdovýmu nářezu. A já říkám, čím víc je frontman nasranej, tím je to lepší (smích). Spousta lidí to nechápe, včetně mojí přítelkyně, která říká, že jsou to sbíječky. Člověk nikdy neví, co ho kdy osloví. AC/ DC jsem poslouchal už dávno, ale takhle tvrdou muziku bych před deseti lety nedal. Někdo tvrdí, že jsem se zbláznil, někdo to bere jako můj protest proti jazzu. Ale to není pravda…

Býval jsi v těch časech vidět, jak procházíš Karmelitskou směrem ke Glenovi, sedáváš nahoře a od loňska taky často dole na baru. Co se ti tehdy honívalo hlavou? Hlavně jsem chtěl zůstat v kontaktu, vědět o lidech, který jsem třeba dlouho neslyšel, ale zajímalo mě, co dělají. Neuzavřel jsem se do ulity, jako že mi všichni mohou vlézt na záda.

Ty sis ale před těmi třemi roky opravdu myslel, že se k jazzu nikdy nevrátíš, že? Jo, to jsem přijal jako danej fakt. A docela dlouhou dobu to vážně fungovalo. Taky se mi líbilo, že jsem si pročistil hlavu něčím jiným.

Přesto je to zvláštní, když se člověk po patnácti letech profesionální kariéry od něčeho takhle náhle odtrhne. Ono to nebylo ze dne na den. Ve mně se to kumulovalo už od konce devadesátých let, nějak jsem to v sobě dusil a nevěděl jsem, co s tím. Řešil to za mě alkohol. První problém se slinivkou byl v roce 2003, kdy už jsem měl vědět, že je nade mnou varovnej prst, ale já přesto znova upadl do letargie. Myslel jsem si, že jsem silná osobnost, že to zvládnu. Ale prostě to tak nebylo. U mě je to jako s kouřením, přestával jsem asi sedmnáctkrát a vždycky jsem měl na sebe vztek. Až někdy do jednoho dne asi před šesti lety, kdy jsem jednoho rána věděl, že už si prostě nikdy nezapálím.

K návratu na pódium tě přiměl hlavně asi tvůj kamarád Martin Šulc, bubeník a provozovatel klubu U malého Glena? V podstatě ano. Úplně prvně jsme se někdy na podzim minulého roku bavili o triu ve stylu Ramseyho Lewise nebo Lese McCanna, trochu jsme to nakousli, ale pak se dlouho nic nedělo, vlastně až do začátku letošního roku. Nejdřív jsme uvažovali jen o desce. Takže já se začal znova učit nějaký písničky, chtěl jsem se do toho mentálně dostat zpátky. A když se blížily frekvence, tedy během dubna, jsem už asi začal trochu myslet na živý hraní. První bylo s Honzou Kořínkem a až pak něco v triu, pokud nepočítám jam s Ondřejem Pivcem a jeho Organic Quartetem.

Jak probíhaly přípravy na natáčení tvého nového alba Night Lights? Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že nám to George Mráz odkývl a že do toho jde s námi. Pak už mi nezbylo nic jinýho, než do toho jít taky, protože taková účast se neodmítá. Pro mě je Jirka hodně zásadní muzikant, kterýho obdivuju opravdu už od dětských let. Takže jsem si teď sedl k pianu, začal si oživovat staré věci, co jsem s ním chtěl natočit, až jsem nakonec postupně objevil různé další písničky. Najednou byla druhá půlka měsíce a přišlo natáčení. První den ve studiu jsme navíc Martin a já měli narozeniny, takže jsme tam toho George měli jako dárek. To bylo fantastický.

Podle jakého klíče jsi vybíral skladby? Kolikrát náhodou. Mám tendenci se prohrabat všemi možnými notami a hodně přitom poslouchám muziku, kterou bych si chtěl stáhnout nebo se ji naučit. Dvě skladby jsem přidal na přání našeho japonského vydavatele z Gats Productions; nenutil nás je hrát, ale zeptal se, jestli nemáme chuť zkusit Night Lights, což je moje oblíbená písnička. A taky Hamp’s Blues, kterou léta miluju, jen jsem nikdy nenašel čas se pořádně naučit melodii z původní verze. Stává se, že mě osloví nějaká konkrétní písnička a hledám, jak k ní přistoupit, nebo ji zaranžovat tak, aby mě to uspokojovalo. A funguje to i opačně. Je pár věcí, které bych hrál rád, ale neumím je a nevím, jak na ně. Třeba Giant Steps, to je absolutní klasika, základní cvičení a něco, co bys měl umět, když někam přijdeš na jam. Ale mně to přijde jako děsně osobní věc Coltranea, kterou nějakou dobu cvičil, pak vlezl do studia, natočil ji a dál už to nikdy nezahrál. U saxofonistů to chápu, od Chrise Pottera až po Bergonziho to všichni umějí. Ale já bych radši dělal muziku, ve které se budu cítit dobře a která mě bude něčím oslovovat. Při pátrání po skladbách na tohleCD jsem taky hodně myslel na to, jak by s námi ty věci Jirka hrál.

Váš japonský vydavatel Takaši Kasai vlastně vznik CD inicioval, ne? Přesně tak, ta deska vznikla přímo na jeho popud. A od počátku nemělo jít o Najponk Trio, ale jen o ty tři jména. Však to není stálá sestava, ani bych nechtěl mít psáno Najponk někde, kde je George Mráz! (smích) V průběhu příprav jsem zjistil, který věci jak hrát, jaký použít beglajty. Že tam chci dát nějaký blues trochu do funku… Zkrátka aby to Mrázovi přesně sedlo. Načež jsme přišli do studia a první den to bylo dost rezervovaný. Asi byl cítit ten respekt k ikoně basy. A George to asi vytušil. Dělal samý fóry, vyprávěl o muzikantech… V podstatě nás nakonec stmelil dohromady.

S Mrázem už jsi hrál dřív, ale tentokrát to bylo poprvé ve studiu. Jak to šlo? Pamatuju jeden náhodnej jam v roce ’94, kdy jsme u Tondy Gondolána hráli jenom ve třech, ještě s Pavlem Husičkou. Tehdy mi to přišlo super, s Mrázem jsme se neznali, ale muzikantsky to fungovalo perfektně. Akorát ta osobní komunikace vázla, bylo to rezervovaný, já mu navíc pořád vykal. Překonal jsem to až druhej den – začal jsem mu na baru suverénně tykat, že to jako musím nějak zlomit. Dali jsme si panáka a tím to začalo. Asi o půl roku později jsme ve větší skupince vymetli za noc asi pět nebo šest barů, zatímco Mráz vyprávěl různý historky. Škoda, že jsem to nenahrával! Byly to fantastický příběhy. A to je ta jeho pravá stránka. Když je v pohodě, je ohromně vstřícnej, když cítí, že tě něco zajímá, rád začne něco vyprávět… Ale jestliže se na něj nalepí lidi, kteří ho chtějí vždy jen ožrat, tak má vztek. Tomu se nedivím. (smích) Dohadovali jste se například o tempech? Třeba Blue Monk je poměrně svižný. Člověče ne, to byla náhodná věc, vznikla přímo ve studiu. Chtěli jsme si dát nějaké blues a já přišel s Blue Monk. George hned navrhl, že použije takovou pěknou fi guru, kterou v tom hraje s Hankem Jonesem. A po tématu se basová linka rozjede v hrozným tahu! Když jsme to pak poslouchali, bylo hned jasný, že to tam musíme dát. Tak to ale nebylo se vším. Nejdřív jsem moc unešený nebyl. Ale s odstupem mi to začínalo připadat lepší a lepší. Když jsem si ale udělal předběžný pořadí, zjistil jsem, že je tam jedna dvanáctka, pak další dvanáctka, pak Daydream, a zase dvanáctka, moje písnička o nošení kufrů, a znova blues… Říkal jsem si: to je jak za starejch časů, takhle to dělal Count Basie! (smích)

Máš dojem, že se dneska mění pohled na mainstream a způsob, jak ho pojímat? Ostatně kromě Hanka Jonese a pár dalších výjimek už žije málo těch, kteří by tu bopovou éru pamatovali. Třeba v Londýně je pianista jménem Tom Cowley, může mu bejt tak třiadvacet. Úplně brilantní hráč, fantastickej rytmus, swing, má všechny atributy jazzovýho hraní hrozně zmáklý a do toho vyvádí zároveň i mehldauovský kousky. Šel jsem za ním a vysekl mu poklonu, načež mě překvapilo, když začal mluvit o Artu Tatumovi a podobně. Což je už teď úplně jiná disciplína hraní na piano. Jenom ten stride styl, kdy levá ruka furt skáče nahoru a dolů, vždyť to je lost art, ztracený umění. Málokdo to ještě umí. Stejně jako třeba pravý boogie-woogie. Ale fascinovalo mě, že tenhle kluk se třeba ani jménem nezmínil o Mulgrewu Millerovi, kterej by mu měl bejt blízkej. Ale on naopak očividně poslouchá jenom ty starodávný pianisty. Jindy jsem zase mluvil se známým anglickým saxofonistou Bobbym Wellinsem, tomu už je dnes k sedmdesáti, taky vzpomínal starou dobu. Ale přitom říkal, to víš, já poslouchám Joea Lovana! Zkrátka se ty světy asi někde scházejí. Vidím to jako dobrou věc, muziky je tolik, že si každej vybere svoje. O mně se samozřejmě ví, že se hodně hrabu ve starý hudbě, v Ellingtonech ze 40. let, bebopu, swingu, v Billie Holiday a tak. Zároveň se ovšem nebráním věcem ze současnosti, líbí se mi Peter Bernstein nebo Sam Yahel. Ale jejich desky si moc nekupuju, protože mě ta hudba tolik neoslovuje. Jako třeba David Hazeltine, to je můj současnej kůň. Jasně, může se říct, že pořád hraje čtyři! No jo, to jo. Ale stejně…! Tvá přítelkyně Monika Knoblochová je klasická hudebnice. Má na tebe nějaký vliv? Já jí zahrnul vším od Monka až po Hazeltina a ona mně zase odkryla svět Bohuslava Martinů, Jacquesa Iberta, modernějších skladatelů, ke kterejm bych se asi nepropracoval. I když jsem vždycky rád poslouchal Mozartovy houslový koncerty, věci pro piano od Rachmaninova, Skrjabina, Schumanna nebo Beethovena. A samozřejmě Bacha, tedy hlavně s Glennem Gouldem.

Na křtu CD u Glena jsi totiž hrál takový bachovský motiv s bebopovým prostředkem… Jo, to je docela náhodná věc. Zapamatoval jsem si z našich domácích hodin klasiky jeden motiv, kterej jsem se snažil rozvést. Pak jsem přidal střed, poslechl si to a uvědomil jsem si: začátek je Bach, střed je Charlie Parker a chorusy, ty zní jako takové to mollové kolečko z druhé části Love Supreme! (smích). Chvíli mi to připadalo jako klišé a kluků na zkoušce jsem se pořád ptal, jestli to odněkud neznají. Třeba z nějaký desky Chicka Corey! Ale oni tvrdili, že ne. A tak to nakonec máme v repertoáru. Jak vidět, inspirace může přijít odkudkoliv. Teď třeba usilovně přemýšlím o jedné písničce od Megadeth.

Cože? No néé…, to je docela melodická věc s pěknou strukturou a hezkým riffem na kytaru. Žádná husťárna. Ale až dojde na husťárny, tak si vezmu sekyru!

Přidat komentář