Jasná páka/Hudba Praha letos v listopadu oslaví desáté výročí vzniku. Při této příležitosti jsem se sešel s Michalem Ambrožem a Janem I. Wünschem, jehož noha v zinkoklihu je ještě výmluvnou památkou na březnovou „Jasná páka tour 91“.
Z jakých důvodů se Hudba Praha účastní znovu „Bohnic“?
M.A.: V Bohnicích jsme hráli vloni na podzim a líbilo se nám, jak to tam celé probíhalo. Je to zvláštní prostředí, ve kterém nejsme zvyklí hrát a navíc je to i jedna z možností, jak pomoci lidem, kteří to potřebují. Pro mě osobně je to lehčí a přijatelnější, než jít a zaplatit třeba stokorunu na nějaký dobročinný fond.
Splnila akce „Jasná páka tour 91“ vaše představy?
M.A.: Já bych řekl, že to předčilo všechny představy… (bouřlivý smích při pohledu na berle Jana I. Wünsche) J.I.W.: Z mého pohledu to dopadlo lip, než jsem očekával, hlavně co se týče zájmu publika mimo Prahu. Takže to dopadlo vlastně dobře, až na některé soukromé problémy…
M.A.: Specifické byly pražské koncerty, protože předpremiéra na Chmelnici se nesla v komornějším prostředí – byl to spíš večírek pro kamarády – a Lucerna byla naopak pro mnohem širší publikum.
Zajímalo by mě, proč se pákovský zpěvák Vladimír Albrecht neobjevil v roce 1984 v Hudbě Praha, když ji vlastně tvořila skoro celá Jasná páka, a proč chyběl i při letošním turné… ?
MA: Já bych to trošičku opravil. V roce 1984 se neobjevila v kapele celá Jasná páka, protože nejenže tam nebyl Dáda Albrecht, ale nebyl tam ani David Koller a Bohouš Zatloukal. Takže to byla spíš jen polovička Jasné páky – byli jsme tam v podstatě jen my dva s Ivanem, holky a vlastně i Láďa Zatloukal. Do Hudby Praha jsme s Dádou počítali, ale on tehdy procházel složitým údobím osobních problémů a vyřešit je ho stálo tolik úsilí, že prostě na hudbu neměl čas. Nedá se říct, že bychom se rozešli ve zlém, naopak ještě pro nás udělal nějaké písničky – např. Nečekej, Znamení, Čao amore, Uleť a nebo Město.
J.I.W.: Tohle všechno byly věci, které měl zpívat on. Bylo to již i částečně nazkoušené, jenže Dáda pak kapelu opustil, takže jsme to museli trochu předělat a přezpívat.
M.A.: A co se týče našeho turné, tak Dáda dnes už je hodně dlouho mimo hudební dění a my jsme se domnívali, že by to nebyl asi ani schopen technicky zvládnout a že by o to hlavně neměl ani zájem. Snažili jsme se s ním spojit, ale nepodařilo se to.
Nechystáte k 10. výročí vzniku kapely vydat další desku?
M.A.: K desetiletí již vyšla vlastně Jasná páka. Na podzim připravujeme novou desku, kde bude průřez repertoáru Hudby Praha. Aie předně chceme ještě vydat reedici všech věcí, které vyšly dřív u Pantonu rozstrkaně po různých nosičích – na dvoj-EP, na SP, na kazetě – a tento materiál vyjde teď na jednom nosiči a tím bude kompakt.
Kdo vůbec vymyslel dnes už legendární název Jasná páka?
MA: Název vymyslel Pepa Janda, který 9 námi úplné na začátku hrál na klávesy. Tenkrát se hodné hrála písnička Olympiku „Jasná zpráva“ a tento slogan se začal používat na znamení souhlasu. No a pak se začalo najednou říkat „Jasná páka“. J.I.W.: Já myslím, že to s tím Olympikem zas tak moc nesouviselo, protože tohle rčení vzniklo někde v Kolbence a Pepa s ním jednou přišel a byl to asi jeho největší přínos do kapely… (smích)
Vrátil bych se teď do roku 1983, kdy byla Páka zakázána. Měli jste v té době všichni jasnou představu, co budete dělat dál?
MA: Po zákazu nám bylo úplně všem jasné, Že chceme spolu hrát dál. Nebyla ale jiná možnost, než změnit název.
J.I.W.: Museli jsme především sehnat nového zřizovatele, což tenkrát byla podmínka existence jakékoliv kapely. To se nám nakonec s obtížemi podařilo. Rád bych k tomu ještě dodal, že jsme ale nikdy neměli problémy takového druhu, jako měl underground, to znamená, že nás nikdy netahali po policajtech nebo po výsleších…
MA:(pobaveně) Já například se můžu přiznat, že jsem u výslechu nikdy nebyl…
J.I.W.: Nás spíš otravovali různí inspektoři po národních výborech a různí kulturní dohližitelé. Tam nás sice dusili dost, ale abychom se někdy ocitli na Barťáku a tam nás ždímali celou noc, to se nám nikdy nestalo. MA: Jenže ono to bylo potažmo to samé, protože u našeho zřizovatele na Praze 4 byla jakási paní inspektorka Křížová, která měla za manžela estébáka, takže to s námi řešila vlastně za něj. Dokonce nám jeden Čas zakázala úplně všechno, v podstatě dvě třetiny veškerého repertoáru. Takže jsme jí začali předkládat ke schválení věci, proti kterým nic neměla, a samozřejmě jsme hráli, co jsme chtěli.
Hudba Praha však nezměnila jen název, ale vlastně celý repertoár…
MA: Ze začátku bylo těžké hrát některé pákovské věci, protože jednak odešel Dáda, který většinu těch písniček zpíval, a jednak jsme se striktně drželi toho, abychom vůbec mohli hrát. V tom jsme se – třeba s Garáží – lišili od undergroundu. Nebylo totiž těžké udělat nějaký průser a do toho undergroundu se dostat, ale to bychom si zahráli jednou za rok na něčí svatbě a pak už třeba ani to ne. My jsme chtěli hrát, a proto jsme jako Hudba Praha předložili – až na pár výjimek – v podstatě jiný repertoár. A navíc mě osobně ke konci Páky už přestávaly ty věci bavit, protože byly strašně ohrané a měl jsem již trošku jinou představu, co hrát dál. Tím zákazem se to vlastně všechno vyřešilo a my začali jakoby znova.
J.I.W.: Díky tomu jsme ovšem ztratili část tehdejšího publika. Asi před třemi lety se v kinech objevil diskutovaný dokument J. Císařovského „Chceš zabít?“, který dost šokující formou varoval před AIDS.
Hudba Praha k němu nejen složila muziku, ale dokonce jste si tam zahráli jako herci…
J.I.W.: My jsme pro našeho kamaráda Jožku Císařovského nahrávali scénickou hudbu již předtím. Tenhle film ve své konečné podobě podle mě dopadl dost hrozně. Jednak byla nešťastně zvolená kombinace hraného dokumentu a jednak byl hrozně napsaný scénář, takže nakonec se to dělalo napůl improvizovaně a dopadlo to dost prapodivně.
MA: Problém byl v tom, že někteří lidé to chápali zcela nesmyslně tak, jako že my děláme špatný obrázek o bigbítu. Jenže tento film, který si objednal tehdejší „Ústav zdravotní výchovy“, byl především varováním pro mladé lidi, aby si dali pozor a někde něco nechytili. Jinak si o konečné podobě toho filmu myslím to samé, co Ivan. Ale domnívám se, že i kdyby ten film dopadl skvěle, že by tyhle reakce byly stejné. A to mě naštvalo a proto jsem ten film obhajoval, protože alespoň pořádně nakopnul spoustu maloměšťáků.
J.I.W.: Rozhodně jsme tím filmem nechtěli házet kameny do vlastních řad. Byla to spíš kamarádská služba, která nedopadla prostě nejlíp. MA: Ale hlavně to byla docela sranda. Já osobně jsem se tam dost vyblbnul a navíc jsme měli možnost dostat se do studia – takže spolupráce s Jožkou Císařovským pro mě byla rozhodně přínosná.
Po listopadu 1989 má Hudba Praha v repertoáru vlastně jen dvě nové písničky – „Ostrej čas“ a „No tak hurá“. Co je dneska těžší: napsat hudbu anebo text?
MA: Těsně po revoluci jsem měl pocit – a asi nejen já – že prostě už nemůžu v životě nic napsat, protože jsem si zvykl v písničkách komentovat svůj životní pocit. A po listopadu se všechno hnalo překotně, takže nebyl čas, aby to nějak uleželo. Náčrt písně „Ostrej čas“ vlastně vznikl již v předlistopadovém období, takže dnes je to taková směsice pocitů předrevolučních a už i porevolučních. „No tak hurá“ bylo napsáno s ročním odstupem. A přesto, že jsou obě písničky rok, dva staré, tak mluví o tom, co stále je – vlastně se nic nezměnilo natolik, abychom je už nemohli hrát. A zrovna tak mám pocit, že některé naše starší věci jsou znova aktuální.
V létě 1989 se objevila i paralelní skupina Hudby Praha, nazvaná Ztracené iluze, kterou vede Jan I. Wünsch. Mohl byste k této kapele říci něco bližšího?
J.I.W.: Ztracené iluze vznikly vlastně z pocitu (který již dneska nemám), že bych mohl mít čas ještě na něco jiného a z letité touhy dělat některé starší převzaté písničky. Jedná se o zcela volnou kapelu, v níž hrajeme vysloveně pro zábavu. Navíc já se v poslední době nemohu dostat k tomu, abych udělal úplně vlastní autorskou věc, a snáz mi jde vzít si už nějakou písničku hotovou, dostat se do její nálady a pak na ni třeba napsat text.
Kterými zahraničními skupinami jste byli nejvíce ovlivněni?
M.A.: Od začátku Jasné páky jsem poslouchal všechno, co se ke mně dostalo – B-52′ s, Police, UB 40, Talking Heads, Stranglers, Clash, Lou Reeda, Velvety… A samozřejmě Stouny, ti se mně nikdy nepřestali líbit. Dneska rád poslouchám skupiny, které se vracejí ke kytarové hudbě – to neznamená samozřejmě žádný metal, ale spíš takový „řinčivý rokenrol“.
J.I.W.: Ono toho bylo strašně moc, že se to nedá ani vyjmenovat. Samozřejmě věci, které jmenoval Michal, jsem poslouchal taky a poslouchám je dál. Z nových kapel se mi třeba dost líbí Cocteau Twins. Ale hlavní impulsy z cizí muziky jsme do sebe asi už načerpali.
M.A.: Hodně zajímaví jsou také Pixies, ale jinak mám pocit, že v téhle době ta muzika trošku stagnuje. Když se podíváme na žebříčky, tak tam kralujou nějací popoví heavymetalisti a nebo samí M.C. Hammeři, kteří tam poskakujou jako trpaslíci a o ničem to není. Myslím si, že bigbít je to nejlepší, čeho se člověk může držet.
Jaké má teď Hudba Praha nejbližší plány?
J.I.W.: Já se musím naučit chodit…
M.A.: Vyvrcholením sezóny by měl být koncert k desetiletému výročí, možná že v Lucerně. Měli by se tam objevit pokud možno všichni členové Jasné páky a Hudby Praha a především Dáda Albrecht – jak pevně doufám. Měli bychom pracovat na zmíněné nové desce a do léta bychom rádi dodělali klip písničky k „No tak hurá“, který začalo u Stalina točit NTV. Navíc teď je takový televizní cyklus z Chmelnice, kde bychom pravděpodobně na podzim měli také vystoupit. A samozřejmě bychom chtěli jet někam za hranice. Snad nám vyjde nabídka hrát v jedné rakouské hospodě. A když tam budeme mít úspěch, mohli bychom možná pak hrát asi ve dvou stech dalších rakouských hospodách – tak, a to je můj sen… (smích)…
J.I.W.: No a pak už zaklapnem víko…
Foto Tomáš Turek