Hrdý obyvatel Frýdku-Místku TOMÁŠ KOČKO ve své hudbě zrcadlí svou lásku k lidové muzice Moravy a Slezska. Navíc ji pokaždé dokáže podat s výrazným autorským vkladem svým a svého Orchestru. Po pěti letech mu u Indies Scope vyšla nová deska Godula, která byla základním impulsem rozhovoru. Ten však reflektuje nejen novinkové album, ale snažil se postihnout většinu valérů této nepřehlédnutelné postavy domácí scény.
Tvoje poslední deska Poplór vyšla před pěti roky. To je hodně dlouhá doba…
Mám stejný názor. Když nepočítáme Koledu, což je neřadová vánoční deska, tak je to opravdu hodně. Já jsem mezitím dělal spoustu věcí: muziku samozřejmě, režíroval jsem, koncertovali jsme s kapelou, a tak jsem byl neustále zaneprázdněn. Vhodný čas na nový projekt vlastních písniček přišel tedy až letos.
A byl to opravdu nedostatek času, který způsobil ten rozestup? Nebo to bylo dáno také tím, že se pomaleji dával dohromady materiál na novou desku?
Už po vydání alba Hodovnice jsem věděl, že hora, po které se album jmenuje, a jejíž druhý název zní právě Godula, toho nabízí mnohem
víc, že jsem ještě nevyčerpal všechno. Proto jsem se na ni a do jejího okolí chtěl ještě jednou vrátit. Od té doby jsem pomalu střádal nápady a písničky. Například Godovnica, je stará dobrých šest, sedm let. Ten nápad se sborovým zpěvem jsem měl dlouhou dobu, ale trvalo dlouho, než jsem našel vhodný staroslověnský text. Kompletní materiál na novou desku jsem měl (až na jednu skladbu, která vznikla přímo ve studiu) rok a půl před vydáním, tedy když jsme nahrávali Koledu.
Když už mluvíme o vánoční Koledě, kdy ses rozhodl jít do tak riskantního podniku, jakým tento „formát“ je?
To je podobná historie jako s Godulou. To znamená, že jsem si dlouho přál natočit desku vánočních písniček. Když jsme hráli ve vánoční době, tak jsme si vždycky nějakou koledu připravili, takže když dozrál čas, shrnul jsem je na hromadu, k tomu ještě něco dopsal a bylo vymalováno. Co se týče toho risku, já ho podstoupil zcela vědomě. Ona existuje hromada vánočních desek a nutno podotknout, že těch dobrých je rozhodně méně než těch špatných. Slyšel jsem velké množství vánočních desek i domácích interpretů, kterých si jinak velmi vážím, a jejich vánoční desky zcela po právu zapadly, protože to autor vzal evidentně za špatný konec. Je to opravdu „vošajslich“, natočit dobrou desku věnovanou vánoční době.
Není to tím, že vánoční repertoár není zas tak široký a pojmout v záplavě vánočních desek ikskrát přebraný zpěvník tak, aby uvnitř stále zůstala jiskra originality, je těžký oříšek?
Na druhou stranu u vánoční desky je dobré, když si posluchač může nahraný materiál zazpívat s kapelou. Konceptů vánočních desek, pojatých jako velký experiment, je také velké množství. A přiznám se, že takové album si u vánočního stromku nepustím. Takže natočit přijatelné, leč originální album, to byl opravdu tanec na ostří nože.
Před sedmi roky jsi spolupracoval na úpravách písniček Jaromíra Nohavici, které se staly páteří divadelní hry a desky Těšínské niebo. Před pár lety jsi říkal, že se schyluje k pokračování. Jak to s ním vypadá?
My autoři jsme si pohrávali s myšlenkou, že když existuje Těšínské nebe, tak by mělo existovat i Těšínské peklo. Ta divadelní hra je taková pozitivní, všeobjímající, tak tohle by mohla být taková protiváha. Ale zatímco do nebe by chtěl každý, do pekla se nikomu moc nechce. Teď v červnu mělo po sedmi letech Těšinské niebo svou divadelní derniéru, tak možná poté dojde na peklo. To ale nejvíce záleží na Radovanu Lipusovi a Renatě Putzlacher.
Poslední bod, který nesouvisí přímo s tvojí muzikou – moderování pořadu České televize Návraty k divočině. Jak ses k tomu dostal?
Ono to překvapivě souvislost s muzikou má. Původním průvodcem seriálu měl být Dan Bárta, skvělý muzikant a milovník přírody. Jenže schvalování konceptu tohoto pořadu se zpozdilo, Dan mezitím natočil desku a už se tomu 
nemohl věnovat. Jako druhého si tedy našli mě a já jsem si tam muziku trochu vpašoval. Celý seriál je poutí po národních parcích bývalého Československa a já se snažím na začátek každého dílu přiblížit kraj národního parku nějakou písničkou z té oblasti. Teď jsme třeba jeli do Slovenského ráje, tak jsem si našel nějakou pěknou spišskou písničku, kterou nasucho zazpívám s doprovodem violy nebo píšťalky.
U Slovenska najít nějakou vhodnou skladbu určitě nebude problém, jak je to ale například s takových Česko-saským Švýcarskem?
Kurňa, to bylo dobrodružství! Slovensko, to je přehršle lidové muziky, ale Čechy, to je teda masakr. Třeba Krkonoše mají východní část ještě převážně českou, ale Švýcarsko byl opravdový oříšek. Místní původní obyvatelstvo po druhé světové válce odešlo, byli vysídleni. Zůstala po nich prázdná krajina, bezduchá i v hudebním slova smyslu. Až po intervenci přes známé známých ze Správy národního parku se nám podařilo objevit písničku, která pochází přímo z tohoto kraje, byla totiž zapsána do návštěvní knihy Chaty pod Pravčickou bránou, a to synem Johanna Goetheho, Juliusem Augustem. Místní pruská smetánka si tehdy tento kraj velmi oblíbila a jezdila do Čech na rekreaci. A byl to právě mladý Goetheho syn, který zapsal místní písničku Němce žijícího v tomto kraji, o tom, jak opouští krásný český kraj a jede bojovat do Francie proti Napoleonovi. Krásná písnička opatřená staroněmeckým textem.
Jako by ještě nedozrál čas přijmout německy zpívanou lidovou muziku Sudet za součást českého hudebního dědictví.
Já si přesto myslím, že ten německý duch v české lidové muzice je. Já to jako muzikant z Moravy říct můžu. Česká lidovka je jednodušší, přímočařejší, sahá si do barokní hudby, zatímco moravská je renesanční, se staršími ústně předávanými kořeny. To němectví v moravské hudbě tolik cítit není, i když jsou také oblasti, jako u nás Kobeřice nebo Prajsko, kde jsou písničky notně nasáklé německým vlivem. V tom dobrém slova smyslu podotýkám. Jsou jednoduché a řízné. Podobné nápěvy, jaké jsou v opavském Slezsku, jsem ke svému překvapení našel, když jsem studoval lidové písničky Krkonoš.
Už máš nalezenou písničku pro Šumavu?
Nemám. Já jen vím, že se tam hrávalo na citery, že tam ta tradice byla, ba co víc, ona je tam dodnes udržována. Takže na Šumavu se moc těším.
Mimochodem, přivedl tě tento pořad k nějakému hudebnímu objevu, který bys rád zakomponoval do hudby vlastního Orchestru?
S jedním nápadem přišel produkční, který mi navrhl, jestli bych nechtěl napsat knížku pro televizi o tomto seriálu. O tom, jak jsme putovali a co jsme při natáčení zažili. Já mám spoustu fotomateriálu ze všech míst, která jsme navštívili, neboť na té obrazovce jsem to já, kdo s batohem putuje po kraji. Přesto jsem tuhle nabídku odmítl, protože se necítím být literátem. A v tuhle chvíli mě napadlo, že jedeme do třinácti národních parků, takže se nahraje třináct písniček…, z toho by přece mohlo vzniknout cédéčko jak vyšité! Uvidíme, co z toho nakonec bude.
Pojďme už konečně k vaší nové desce Godula. U každé tvé řadovky jsem měl vždy pocit, že hudebně pokračuje v cestě směrem kupředu, u Goduly poprvé cítím velké ohlédnutí nazpět. Cítíš to taky tak? 
On to návrat určitě je, protože jsem se vrátil zpátky k Hodovnici. Je to záměrný návrat, takže Godulu můžeš brát jako mladší sestru Hodovnice. Hodovnice je navíc starý název pro tu samou horu, název Godula je mladší. Takže tematicky to určitě návrat je. A hudebně si myslím, že je to tak na úrovni Poplóru. Možná jsem vše posunul díky samplům, ty jsem do své muziky ještě nikdy nezapojil. Ale to rozhodně není gró desky. Album je rozrůzněné bohatými smíšenými sbory, s těmi jsem mimochodem taky nepracoval, ale postupy jsou osvědčené. Možná jsem si s nimi jen víc pohrál.
Jak máme brát z tohoto pohledu Poplór? Jako popový úlet, který se už nebude opakovat?
Asi sis všiml, že základní set letošní desky, těch deset tracků, je znovu v čistě akustickém hávu. Mě stále baví aranžovat skladby tak, že se obejdou bez elektriky a jen skladatelskými postupy tu muziku napumpuju takovým způsobem, že se to nakonec té elektrice rovná. I z tohoto důvodu jsem tři bonusové „rockové“ verze písniček dal na konec desky. Takže tam to srovnání je.
Na albu jsi poprvé uvedl svého nového textařského spolupracovníka. Nemohl bys ho představit?
Je jím Bogdan Trojak. To je renomovaný básník, který také pochází od nás, to znamená z těšínského Slezska, z východu Goduly, zatímco já jsem ze západu. To, jak kouzlí s češtinou, je neuvěřitelné. Navíc při pomyšlení, že do gymnázia studoval pouze v polštině, o to víc smekám klobouk. My dva jsme se potkali v Českém rozhlase v Ostravě, kdy mě informoval o tom, že pracuje na knížce pohádek, které překládá z polštiny do češtiny a z češtiny do polštiny. A protože já měl zrovna plnou hlavu bájí a pohádek spojených s Godulou, ihned jsem mu nabídl spolupráci a výsledkem jsou čtyři texty na našem novém albu.
V Orchestru došlo k personální změně na postu perkusionisty, že?
Vrátil se nám staronový perkusionista. Pavel „Bongo“ Plch se mnou orchestr zakládal, pak odešel do skupiny Kamelot, kde od nového roku nehraje. A tak je zase zpátky u mě a konečně může hrát dobrou muziku (smích).
Mohl bys shrnout svou velmi těsnou spolupráci s metalisty Silent Stream Of Godless Elegy?
To je právě těch pět let, kdy jsem dělal na všem možném, jen ne na vlastní muzice! Se SSOGE se znám od roku 2003 a výsledkem byla deska Relic Dances, pak jsme spolu udělali Osamělé EP a poslední díl naší spolupráce byl na jejich letošní novince Návaz, která vyšla u francouzských Season Of Mist. U všech jsem dohlížel na nahrávání jako producent.
S Orchestrem se konečně dostáváte víc do zahraničí.
Z toho mám opravdu radost. Ono to začalo Polskem a pár koncerty na Slovensku. Postupem doby se k tomu přidalo Maďarsko, Francie, Estonsko (na první hraní zde vzpomínám dodnes) a teď budeme mít premiéru v Dánsku, na Ukrajině a v Rusku. To bude zajímavé.
Deska je venku, na čem teď pracuješ?
Uvidíme, jak dopadne idea desky písniček z Návratů k divočině. Rozhodně bych si chtěl sednout k moravským lidovkám, které jsem v poslední době zase nashromáždil, a na spoustu z nich se mi chtělo hned sáhnout. Je tedy možné, že další deska bude plná lidovek, ne mých autorských skladeb.