Po deseti letech v Čechách zase dozrává další generace jazzových hudebníků. Na rozdíl od svých „předchůdců“ z Vertiga nebo Organic Quartetu už ale hrávají častěji v zahraničí, třeba jako ambiciózní česko-polské kvinteto Inner Spaces, jehož debutová eponymní deska vyšla také coby příloha polského hudebního časopisu. Klíčový člen sestavy, pianista a skladatel VÍTEK KŘIŠŤAN, je ovšem talent sám o sobě.
Z polských Katovic nedávno přestoupil na studia v dánském Odense a od nového roku vede své první trio s basistou Jaromírem Honzákem a bubeníkem Romanem Víchou. Už po jejich prvním koncertu jsem se nemohl zbavit dojmu, že od dob Vojtěcha Procházky u nás takhle slibné klavírní akustické trio ještě nebylo. Jsi původem z Pelhřimova. Jak ses tam dostal k jazzu?
Narodil jsem se v Pelhřimově, ale dětství jsem prožil v Humpolci, až do nějakých devatenácti let. Nejdřív jsem hrál klasiku, ale moc mě to nebralo a necvičil jsem. Teprve později jsem si uvědomil, že je to možná nějaká cesta. Brácha navíc začal hrát na saxofon, jenže mě jazz zpočátku hrozně iritoval. Poslouchal jsem hip hop, metal, taky jsem měl éru Kabátů… To je v patnácti normální, ne?
Jestli tě to přiměje, aby ses naučil pořádně na klavír…
Já jsem nikdy nemusel moc cvičit. Co mi zadala paní učitelka v lidušce jsem stihl přehrát před hodinou a šlo to. Postupem času jsem si oblíbil jazz, a když jsem začal mluvit o tom, že bych se tomu chtěl věnovat, dozvěděl jsem se, že na sobě musím začít pracovat. V takových šestnácti jsem o hudbě začal víc přemýšlet, pak už jsem jezdil na jazzové dílny do Prahy a hned po gymplu jsem udělal přijímačky na Ježkárnu.
Jako jeden z prvních Čechů jsi odjel na studia do polských Katovic. Proč?
Dokopala mě k tomu moje spoluhráčka z kapely Inner Spaces, trumpetistka Štěpánka Balcarová. Často jsme mluvili o tom, že bychom to chtěli zkusit, ale já to bral spíš výhledově. Štěpánka se do mě opřela: neblbni, to si budeš říkat celej život, pojď to zkusit teď. A ono to vyšlo! Tou dobou už se mi hodně líbili polští muzikanti jako Marcin Wasilewski nebo Michał Tokaj, některé z nich jsem tam zažil na workshopech, ještě než jsme si podali přihlášku.
Čím konkrétně tě ta škola zaujala?
Poláci mají především funkční systém pro to, co jsem se potřeboval naučit, ty kořeny. Mají muziku do detailů rozebranou, hlavně mainstream a bebop. Samozřejmě je tam větší scéna, ale i po stránce hráčské energie je to jiné než u nás. Poláci jsou víc romantičtí, zvlášť třeba Tokaj se svým triem. Mně se líbí celá atmosféra polské hudby. Katovice pro mě byla skvělá volba, protože jsem se naučil ty úplné základy.
Ještě pořád ti šlo o základy?
Tenkrát jo, měl jsem pocit, že jsem se spoustou věcí hrozně pozadu a nevím, jak na ně. Že ještě nejsem hotový hráč. Ale to já nejsem dodneška.
Co ti chybí?
Já nevím! Asi svoboda. Naučit se, aby byl člověk ještě víc kreativní, vyjadřoval se svobodněji a neměl bariéry, které myslím pořád mám. Ale to je asi takovej nekončící koloběh na celý život.
Pomohl ti v něčem tvůj polský učitel klavíru, Wojciech Niedziela?
V prváku byly stěžejní základy improvizace s trumpetistou Piotrem Wojtasikem, který nás hodně naučil, třeba jak správně doprovázet a fungovat v kapele. Niedziela má velké znalosti ohledně historie jazzu, přesně ti řekne, kde co jaký pianista hrál. Na začátek to bylo dobré, ale pak jsem začal cítit, že je to na mě moc uzavřené a jde to jen jedním směrem. Dneska studuji v dánském Odense a mám za učitele klavíristu Haineho Hensena, to je takovej asi třicetiletej kluk z Kodaně. Vlastně taky docela jede v tradici, ale zároveň je otevřený muzikant a líbí se mi na něm taková jeho svěžest v hraní.
Co je svěžest v hraní?
Že neopakuje jenom to, co se naučil, ale hraje sám za sebe. Svěžest je pro mě nějaká nová informace nebo energie vložená do muziky, že to automaticky nezní jako McCoy Tyner nebo třeba Bill Evans. Když máš vlastní zvuk a hraješ vlastní věci.
Od prosince vedeš svoje první trio. Na premiérovém koncertě jsi vypadal suverénně.
Já už jsem dřív hrával s Rastěm Uhríkem a Danem Šoltisem, rytmikou Vertiga. Což pro mě byli polobozi, chodíval jsem na jejich koncerty, a když jsem si s nimi poprvé zahrál na jam sessionech U Malého Glena, byl to neuvěřitelný pocit – že ať uděláš cokoliv, bude to vždy znít správně. Když s nimi začneš hrát víc, zjistíš ale, že mají daleko větší nároky, cítíš odpovědnost a že od tebe taky něco chtějí. Poznávali jsme se jako lidi a nějak jsem odbourával ba riéry, abych se už tolik nestyděl. No nesměj se, to nebylo nic jednoduchýho!
Trému ještě máš?
Ne trému, spíš od lidí cítím takové očekávání, protože jsem svoji muziku nikomu ještě nehrál. Dlouho mi trvalo, než jsem se vyrovnal s tou zodpovědností v triu, protože nejsem tahoun ani žádný vůdčí typ, radši věci ovlivňuji někde zezadu. Dlouho jsem se bál, neuměl jsem se uvolnit a hrát normálně, takže jsem byl takovej ztuhlej. Teď už se sevřený necítím, naopak ta otevřenost je moc dobrý pocit. Prostě jsem si řekl, že to zvládnu a že chci udělat trio s Mírou Honzákem a Romanem Víchou.
A vybral sis je, abys mohl ovlivňovat věci zezadu? Jsou to přece osobití hráči.
Osobití jsou, ale ve svých kapelách mají celkem podobné role. Romana znám po stránce groovů a skvělého času, tak mě zajímalo, jak bude znít v akustické sestavě, protože on kromě tria Beaty Hlavenkové nikdy v žádné ještě nehrál. No a Míra mě vlastně Vítek Křišťan (Foto Daniel Konrád) napadl, protože jednu dobu jsem hodně poslouchal muziku jeho kvinteta.
Což je v česko-polských vztazích takový předchůdce tvé kapely Inner Spaces.
Zdálo se mi, že moje triové skladby jsou Mírovým věcem maličko podobné, tak jsem to chtěl zkusit. Je skvělé mít v zádech takhle zkušeného hráče, který dokáže tvořit nezávisle na tom, jestli je sám nebo v kvartetu. Neuvěřitelný příliv informací a energie! Navíc já tu muziku nechci utvářet sám, potřebuju získat zpětnou vazbu a takhle mi připadá, že to děláme všichni rovnocenně.
Byl sis jistý, že si Honzák s Víchou budou rozumět? Však v Inner Spaces jste s rytmikou dlouho bojovali.
To zapříčinilo víc věcí, třeba že jsme pořádně nevěděli, kam bude směřovat zvuk kapely. Když to nešlo s jednou rytmikou, zkusili jsme další a pak další, až nakonec jsme se ustálili v současném složení. Mimochodem fungujeme občas i v Čechách, když máme třeba jenom dvě hraní a nevyplatí se na ně tahat Poláky, tak s námi zaskakuje Rasťo Uhrík s Tomášem Hobzekem. To je vlastně taková druhá forma Inner Spaces.
Zpět k triu. Chceš se držet akustické formy?
Já vlastně dost přemýšlím o zvukovém obohacení. Mám chuť experimentovat, akustických trií je už dnes tolik, že se mi nechce přijít s tím samým. Takže uvažuju nad tím, jestli do toho zapojit trochu elektroniky a klávesy.
Vyhlídky jsou ideální: Roman hrává groovy, Míra Honzák zase s triem Sato- San To.
To je další důvod, proč jsem si tohle složení vybral, že kdybychom chtěli, můžeme se vydat i tímhle směrem. Ale nechci to násilně obracet, oba už v takových kapelách hrajou. Zatím se držím akustické podoby.
Za poslední roky tu podle mě vzniklo jediné výrazné akustické trio, pianisty Vojtěcha Procházky. Ty se ale nezdáš na tenhle druh hudby zrovna napojený.
Co dělá Vojta je strašně zajímavé, ale moje cesta by to nebyla, já mám jinou představu. Jsem spíš melodičtěji a romantičtěji založenej člověk, ani bych takhle nedokázal hrát. Tedy ne že by Vojta nebyl romantický nebo melodický! Ale se saxofonistou Lubošem Soukupem hrajeme spoustu podobného free v Dánsku, tam to hodně jede. Konkrétně v Kodani je silná freejazzová scéna, co navazuje na Ornetta Colemana a zvuk staršího free.
Ještě dnes? Co s tím dělají?
Já nevím! Beru to tak, že když s nimi hraji, zkouším si různé pozice a jestli by se mi v těchto polohách dařilo. Rozhodně mi to přináší nové věci. Beru to jako obohacující prvek, ne cestu.
Zmínil jsi melodičtější hraní. Já z tebe slyším klasickou průpravu.
To začalo kdysi dávno mojí láskou k Chopinovi, ale už je to pryč. Potom mě hrozně brali Rusové, zvlášť Pro kofjev, Skrjabin a Šostakovič, a samozřejmě francouzský impresionismus, ten mi vydržel asi nejdéle. Teď se vracím k Brahmsovi, už proto, že jsme nedávno měli workshop s Mehldauem, který nám ukazoval různé věci na konkrétních skladbách. Zjišťuju, že jak to hraju po letech, mám už na to úplně jiný pohled, dřív jsem si z toho nedovedl tolik vzít.
Pro skladatele to je studnice plná melodických nápadů, že?
Ten materiál je tak bohatý, že podle mě jde o jeden z hlavních zdrojů všech muzikantů, kteří se zaobírají moderním jazzem, ať to znamená cokoliv. Jako skladatele tě to hodně naučí: jak přemýšlet v harmonii, jak propojovat styčné body, jak vůbec vystavět skladbu. Pak už se na to díváš víc analyticky, než že by ti šlo o čistý zvuk. Ale na technice taky záleží. Dlouho jsem si myslel, že to k životu jazzového pianisty nepotřebuju, ale dneska už je nějaká kultura zvuku prostě standard. Že člověk nehraje jenom melodie a doprovod, ale snaží se o nějaká prokomponovanější sóla, střídání rukou, kontrapunkt, to vše je asi třeba si z klasiky brát.
Bachovský kontrapunkt v jazzu hodně používá Mehldau. Co ti ukazoval na Brahmsovi?
Měl ilustrativní přednášku o tom, jak Brahms využívá vztahu durových a mollových tónin, těch základních emocí – smutné a veselé. A vždy se pohybuje někde mezi, což po něm Mehldau převzal. Mně se třeba hodně líbí Prokofjevův cyklus klavírních skladeb Prchavé vidiny, to jsou takové krátké klavírní skladby, které znějí jak moderní jazzové piano. Říkal jsem si, že by to chtělo zaranžovat, dokonce jsme se o to pokusili s trumpetistou Honzou Přibilem, ale zatím to moc nejde.
Zmiňoval jsi české Vertigo, ti do hudby vkládají hodně emocí. Musíš se do jazzu taky vkládat pocitově?
Podle mě je ta muzika oproti klasice náročnější na tvůj vlastní názor na věc. Bez dalších informací a tvého vkladu to vlastně nezní, nemůže to dělat každý. Proto je spousta lidí zamrzlých v tradici a bebopu, ale upřímně řečeno, dneska už může hrát bebop každý a taky je snadné sklouznout v něm k té zaběhnuté a nevymáhající tradici. I když si vážím spousty muzikantů, kteří tohle překročili, třeba Míry Hloucala nebo Ondry Štveráčka, a taky si sám občas rád zahraju bebop. Ale snažím se do hudby hlavně vložit svůj vlastní názor, to, co jsem prožil a co mě ovlivnilo tomu samozřejmě dává hloubku. To je vidět právě u Vertiga nebo Davida Dorůžky, ta jejich hudba něčím mluví. Podle mě to závisí na prostém lidství: člověk je nějak udělanej a schopnej mít vlastní názor, z věcí kolem sebe se poučil a to právě kluci do té muziky umí dávat. Taky to u nás na takové úrovni dělali jako první.
Od podzimu studuješ v Dánsku. Jel jsi na doporučení saxofonisty Luboše Soukupa?
Chtěl jsem vypadnout z Polska, protože jsem tu školu už vyčerpal a dodělal. Přijali mě do čtvrtého ročníku, teď jsem na Erasmu a chci přestoupit k nám do Odense. Luboš je naopak na akademii v Kodani. Ty školy mají de facto stejný program, ale Odense se zaměřuje na skladbu nebo pedagogiku, zatímco Kodaň především na instrumentální hru. Na Odense se mi líbí, že se zabývá moderní klasikou i rozbory složitějších věcí, jako jsou polytonality. A taky má výborný systém.
Potřebuješ ke studiu systém?
Je to systémové tím, že v Dánsku je víc svobody než v Polsku. Nikdo na tebe netlačí, aby sis nejprve něco nacvičil a až potom byl kreativní, naopak musíš od začátku ukázat něco nového. V Kodani absolutně nemá šanci přežít někdo, kdo se jen rozhodne následovat tradici, k přežití musíš být sám sebou. U nás na škole se těším třeba na analýzu klasických partitur, i když něco už jsme dělali v Katovicích s Edem Partykou.
Partyka vyškolil celou generaci českých jazzových aranžérů. To vám muselo pomoci i v Inner Spaces.
My jsme u něj hodně aranžovali big bandy, od nejstarších věcí až po současnou hudbu třeba od Marie Schneider, taky se při tom sahalo do klasiky a spojovali se klasičtí hudebníci s jazzovými. Určitě se to muselo promítnout: mnohem spíš se naučíš představit si nějakou strukturu věcí dopředu, když už jsi psal pro velký ansámbl a teď děláš něco pro kvinteto. Ale třeba Luboš Soukup tohle nepotřebuje, on je přímo brutální přírodní talent, který vždy dopředu ví, jak má věc znít a nechává otevřený prostor muzikantům.
Luboš je asi tvůj velký kamarád, viď?
To jo, byli jsme spolu na obou školách, bydleli jsme na kolejích. Hrozně dobře se s ním hraje, myslím, že jsme na podobné vlně. Díky tomu můžeme vystupovat v úplně rozličných sestavách a pořád víme, co od sebe očekávat. Prostě jsme oba něco hledali a nespokojili jsme se s tím, co tu bylo. Ne, že by toho v Praze bylo málo.
Prý ses teď v Dánsku uchytil u slavného basisty Bo Stiefa.
Bo je můj učitel skladby a má na mě velký vliv, ale my už teď na hodinách spíš hrajeme. Strašně dobře se nám komunikuje! Má vyzrálý pohled na věc a věčně hledá něco nového, teď se třeba zaměřil na malé projekty, takže společně pracujeme na duu. Ještě ani nevím, kam to může zajít: piano s kontrabasem, s baskytarou, možná dokonce efekty a loopery, u Boa to může klidně skončit jako jungle. To se mi na něm právě líbí.
Stief asi bude pro dánský jazz znamenat něco jako u nás Míra Honzák, ne?
Bo zažil ta největší léta, kdy do Dánska jezdili hrát světoví muzikanti a brali si místní hudebníky, takže hrál s Donem Cherrym, samozřejmě s Milesem Davisem. Tuhle jsem byl u něho doma, pouštěli jsme si muziku a on mi vykládal, že jeden ze začátků moderního dánského jazzu se datuje do doby, kdy přijel Keith Jarrett a vzal si místní rytmiku. Tou krátkou návštěvou a fúzí udělal takový dojem, že to okamžitě začali hrát všichni. No a Míra? Míra je prostě legenda, v hudbě prošel neuvěřitelnýma věcma a ta vyspělost je z něj cítit na každém kroku. Od takových muzikantů se naučíš nejvíc.