Největší pokušení je myslet jen sám na sebe

David Eugene Edwards (DEE ) se do Česka nakonec dostal až se svým projektem Woven Hand (nepočítáme-li dva roky staré vystoupení belgického tanečního souboru Ultima Vezna Edwardsovu Blush Music v Divadle Archa). Dneska už v pravém slova smyslu kultovní 16 Horsepower, kteří kvůli neshodám ohledně prezentace víry a vůbec nakumulování duchovních i politických rozporů ukončili loni své společné působení, ale nadále působí v původně postranních projektech.
9_06_Nejvetsi_pokuseni1V Lilium se realizuje bubeník 16HP Jean-Yves Tola a basák Pascal Humbert, zatímco lídr DEE se naplno vrhl do svého notně potemnělého působení coby Woven Hand. Ačkoliv je oficiálně jediným členem, naživo se rozhodně o sólový projekt nejedná. Na posledním turné k novinkové a v Edwardsově kariéře zatím asi vůbec ,nejalternativnější‘ desce Mosaic ho totiž mimo jiné přišel podpořit bývalý parťák Pascal Humbert. Ten po vystoupení Woven Hand na Colours of Ostrava šířil optimismus nejen co se týče brzkého vydání další desky Lilium, ale i vyvracel zbytečné obavy o nějaké zásadnější rozepři mezi byvšími členy 16HP. Reunion je prý v nedohlednu, ale nějaká nevraživost typu Velvet Underground mezi nimi prý neexistuje. Následující povídání s Davidem Eugenem Edwardsem bylo nečekaně povznášející zkušeností. A pokud na někoho z pódia nebo z desek působí jako morous, pak je v osobním kontaktu neobyčejně vstřícný a i v rámci festivalového blázince budil dojem naprosté vyrovnanosti.

Tvoje písně, potažmo koncerty, jsou prosycené vírou nejen v náboženském slova smyslu, přesto je v posledních letech evidentní, že v Evropě, po které hodně koncertuješ, se víra jako taková vytrácí. Cítíš to také tak?
Samozřejmě, že to cítím. V Americe je to trochu jinak, ale nemyslím si, že by to bylo o moc lepší. Je jasný, že lidé o víře slyšeli od útlého mládí, a tak trochu jsou otrávení o ní poslouchat stále dokola. A ve světě rokenrolu je to ta poslední věc, o které lidé chtějí slyšet.

Ty o víře zpíváš stále. Jaké druhy reakcí jsi zaznamenal?
Pokaždé jsem překvapený, jak lidé reagují. Většinou je odezva velmi pozitivní po celé Evropě i v Americe. Jakoby to bylo něco, co potřebují; něco, co postrádají nebo chtějí zpět. Sám cítím často beznaděj u sebe i u lidí, kteří si mou hudbu přicházejí poslechnout.

Nereagují někdy posměšky na tvou gestikulaci, kdy třeba obracíš oči k nebi?
Jasně. Ale já nemám kontrolu nad tím, jak lidé zareagují. Jen dělám to, co si myslím, že umím, zpívám o tom, v co věřím a na čem mi záleží, a snažím se z toho vytvořit něco zajímavého. Nad tím vším ale nemám kontrolu. Dělám jen svou práci, ve které hovořím o tom, na čem mi záleží. A někteří lidé reagují dobře a jiným se líbí jen hudba, přičemž nechtějí slova vůbec poslouchat. No a jiným se to nelíbí vůbec. A tak je to v pořádku, není totiž určena pro každého – není pro masy. V každé zemi jsou určité skupiny lidí, kteří jsou do mé hudby vtaženi, a já jsem šťastný, že pro ně můžu hrát.

9_06_Nejvetsi_pokuseni2Tvoje poslední nahrávky jsou čím dál tím melancholičtější a pro lidi je určitě těžší dostat se k vlastnímu poselství – v porovnání třeba s ranými nahrávkami 16 H orsepower, které byly někdy, řekněme, skotačivé.
Možná to tak je. Ale já nikdy o hudbě nepřemýšlel, jak moc se bude lidem líbit. Snažím se ji vytvářet takovou, jaká přijde mně osobně zajímavá, a která mě udrží v tvůrčím napětí. Ovlivňuje mě spousta věcí. Od hudby, kterou poslouchám, přes knihy, které čtu, a vůbec umění, až po mou rodinu. Takže nepřemýšlím o tom, jak učinit lidi šťastnými. Ani nevím, jestli jsem toho schopný. Zkrátka dělám jen to, co umím. Nemůžu se změnit a tvořit něco, co by se lidem líbilo víc. Ani bych nevěděl, jak na to.

Je nějaká skladba, na kterou jsi obzvlášť pyšný?
S většinou své práce, včetně hudby, nejsem nakonec nikdy úplně spokojený.

Takže nikdy neposloucháš svoje desky?
Ne

Ani pro porovnání ty starší?
Vlastně můj syn chce neustále poslouchat mou hudbu, takže jí jsem vystaven doma. (smích) Ale jsem hrdý na všechno, co jsem napsal, i když to není podle mě dokonalé. Hlavně hudba samotná není často taková, jakou jsem jí chtěl mít. Jsem ale také pyšný na lidi, se kterými hraji, a na to, že jsem součástí něčeho, co je naprosto odlišné od všeho ostatního. K nikomu nepasujeme, což je pro mě kompliment. Nepasujeme do rokenrolového světa ani do světa křesťanské hudby. Nepatříme do žádné škatulky.

Ale tvoje hudba vychází z punku a z country, to nepopřeš. Mimochodem, s termínem americké country musíš být v Česku opatrný, protože většina lidí si ji představuje jako prsatou otřásněnou blondýnu s kytarou v nějakém béčkovém, ale drahém televizním pořadu.
Jasně, to já taky! (směje se)

Jak vypadá tvůj pracovní proces? Píšeš zavřený v pracovně od osmi do pěti?
Ne, to vůbec. Mám ženu a dvě děti, a když jsem doma, jsem především otcem a manželem. A mám to štěstí, že když jsem doma, nemusím chodit do práce a nemusím dělat vůbec nic kromě věnování se své rodině. Takže když jsme spolu, vyrazíme do hor, jdeme si zaplavat nebo hrajeme basketbal.

Stále žiješ v Denveru?
Ano. A abych byl upřímný tak se doma hudbě příliš nevěnuji. Věci mě napadají při mytí nádobí nebo při skládání oblečení. Napadne-li mě něco, jdu k pianu.

Skládáš u piana?
Ano, hlavně na piano a na banjo. Texty a hudba jsou dvě oddělené věci. Mám knížku, kam si zapisuji všechny nápady, zajímavé věty a podobně. Pak mám malý kazeťáček, na který si zaznamenávám nápady melodií a obvykle dávám nejdřív dohromady hudbu a pak jdu k té knížce a hledám slova, která by seděla k hudbě, no a posléze to poskládám jako puzzle.

Nehodláš svoje texty vydat knižně? Jsou často těžko srozumitelné. Když jsem dal tvé nahrávky kamarádovi, řekl mi: „Hele, já těm textům vůbec nerozumím!“ Je tu jazyková bariéra, ale…
(směje se)
Jasně, ale i tak jsou často – ne úplně vždycky – velmi abstraktní. Jedna věta od druhé se často naprosto liší a pojednává o jiných záležitostech. Ale já je z různých důvodů spojím dohromady, což mě moc baví. Je asi těžké jim rozumět, ale myslím, že je tam vždycky určitá nálada nebo téma, ze kterých to pochopíš, i když zrovna textu vůbec nerozumíš. Obvykle nechávám texty vytisknout do bookletu, ale asi v budoucnu skutečně něco vydám.

9_06_Nejvetsi_pokuseni3V posledních letech je zřejmý návrat folku v různých podobách. Sám sis zahrál ve filmu Jima Whitea Searching for the Wrong Eyed Jesus vedle spousty dalších folkem a country ovlivněných umělců. Cítíš se součástí nějaké scény nebo žiješ úplně mimo vlivy takzvaných nu-folkařů, například?
To si teda myslím, že žiju mimo! (pyšně se řehtá) Po většinu času poslouchám tradiční hudbu z celého světa. Od apalačsko-americké banjo-hudby přes cikánskou, mongolskou a tak dále. Miluji folk music. Ale taky poslouchám dost tvrdou hudbu. Ani mě teď nenapadá co zrovna… Motörhead a podobné kapely. Ale samozřejmě stále poslouchám Boba Dylana, Leonarda Cohena nebo Briana Ena. Ale když jsem doma, poslouchám především hudbu svých dětí.

Tu, kterou samy hrají, nebo si pouští?
Můj syn má spoustu cédéček a kazet, takže to je ta hudba, kterou poslouchám, když jsem doma.

Po smrti Johnnyho Cashe vzrostla vlna zájmu o jeho hudbu. Říkal jsem si, že k němu musíš mít taky speciální vztah…
Jasně, jeho nahrávka byla vůbec jednou z prvních desek, které jsem kdy slyšel. Byli mi tři nebo čtyři roky. Můj děda, který byl kazatel a se kterým jsem žil, neměl zrovna moc hudby, ale měl pár desek právě Johnnyho Cashe a Hanka Williamse, což byla vůbec první hudba, kterou jsem kromě muziky v kostele slyšel. Takže poslouchám Johnnyho Cashe od útlého dětství.

A je nějaký současný písničkář – skladatel, kterého máš rád?
Mám moc rád Billa Callahana (aka Smog – pozn. aut.). Myslím, že je naprosto fantastický. Také ale Sufjana Stevense, což je další skvělý písničkář a zpěvák. Hlavně tyhle dva chlapíky. Jo, a pochopitelně taky Willa Oldhama.

Jak se vyrovnáváš se všemi pokušeními, která tě na turné určitě potkávají na každém kroku?
Víš, když jsem se vydal poprvé na turné, všechno bylo natolik nové a vzrušující, že bylo mnohem snazší se zlikvidovat. Ale čím déle tuhle práci dělám, tak… Myslím, že je to práce jako každá jiná. Jsi v pokušení, ať už stojíš na pódiu nebo prodáváš v knihkupectví. Fakticky. Jasně, že je to ve světě rocku víc očividné, ale po chvíli tě to stejně začne nudit. Chci se hlavně vrátit ke své ženě a dětem. Ale nějaká pokušení jsou pochopitelně vždy a všude. Kamkoliv se vydám, ať už jsem na šňůře nebo ne, je největším pokušením myslet víc na sebe než na druhé lidi, tedy na přátele, mou ženu a děti. Myslíš na to, co sám chceš a bojíš se hlavně o sebe. Tohle pokušení je stále přítomné. A s těmito pokušeními musíš neustále bojovat.

Dneska jsi hrál v Česku poprvé, jaké to bylo?
Bylo to fantastický. Jsme moc rádi, že jsme mohli přijet a zahrát, protože publikum k nám bylo moc vlídné. Myslím naprosto upřímně, že se k vám chci co nejdříve vrátit. Raději bych ale hrál v nějakém klubu, protože open-airy nejsou pro naši hudbu úplně ideální.

DEE si nejen hudební prezentaci Woven Hand hlídá velmi pečlivě. Právě proto na poslední chvíli zatrhl vydání živého D VD, které loni jakožto Woven Hand natočil v Německu a během své prakticky nekonečné šňůry natáčí další materiál, který by jasně vystihl jeho představu o výlučnosti, které chce dosáhnout. 16 Horsepower jsou mrtvi, ať žije Woven Hand!

Foto: Kryštof Havlice

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *