Komunistický režim dosáhl pozoruhodných výsledků – i když neplánovaných – ve „vývozu“ rockových a jazzových muzikantů, kteří to už zde nemohli vydržet. Nemálo z nich si získalo skutečně světové renomé a dělalo tak bezděky Československu v minulosti alespoň trochu slušnou reklamu.
A někteří se sjeli na letošní XIX. International. Jazz Festival Praha ’91. Malou splátkou dluhu vůči těmto po léta utajovaným osobnostem se stalo slavnostní přijetí na pražské Staroměstské radnici náměstkem primátora hlavního města Prahy Jiřím Exnerem, jinak dlouholetým aktivistou Jazzové sekce. Jelikož jsem se k tomu nachomýtl, mohl jsem (speciálně pro UNI!) obtěžovat nejslavnějšího z přítomných, kontrabasistu Miroslava Vitouše, který ochotně odpovídal na mé otázky.
V poslední době se stále častěji ozývá vydatné skuhrání různých umělců i „umělců“, že volný trh a reforma zlikvidují kulturu, že se nikdo uměním neuživí. Co si o tom myslíte vy, který žijete ve svobodném systému přes dvacet let?
Já jsem ve svém oboru hodnocen jako jeden z nejlepších na světě. Přesto teprve v několika posledních letech přestávám mít starosti, jak se tím uživit. Teď žiju už tři roky v Evropě. Tady je situace po všech stránkách lepší – zájem diváků i posluchačů, sponzorství, jakási péče o kulturu, kulturní povědomí i tradice. V Americe je to daleko povrchnější. Přece jenom jsou tu peníze, byznys a komerční úspěch na prvním místě. Když se rozhodnete v Americe dělat „Umění“ musíte počítat s tím, že budete mít problémy. Bez ohledu na to si myslím, že člověk musí a má dělat jenom to, co chce, co vychází přímo z něj. Jinak to nemá cenu.
Zajímal jste se někdy o to, v jakém nákladu vycházejí vaše desky?
Tak to vůbec nevím. Já nejsem člověk, na kterém by se dalo zbohatnout, nemám ten komerční potenciál. Se mnou uzavírají gramofonové firmy smlouvy z jiných důvodů.
S kým jste si muzikantsky i lidsky nejvíc rozuměl za tu dobu, co hrajete?
Tak hudebně je to spousta lidí – Miles Davis, Herbie Hancock, Chick Corea, John McLaughlin a další a další. Lidsky je to trochu složitější, v Americe jsou vztahy daleko mělčí. Každý je tak napůl váš kamarád a napůl byznysmen, ten obchod se promítá i do tohohle. Navíc jsem měl ještě ztíženou pozici, když jsem jako kontrabasista šéfoval kapelám – to totiž není vůbec obvyklé. Ale nejblíže jsme k sobě asi měli s bubeníkem Jackem De Johnettem. Když jsem ale hrál s Milesem, tak ten se se mnou vůbec nebavil.
Na jaký nástroj hrajete?
Já se nepovažuju jen za jazzmana, hraju leccos, třeba i hudbu, která je vlastně „classical“. Proto nepoužívám standardní značky, ale mistrovský nástroj. V současné době je to zn. Lehner.