Rozhovor s Pavlem Hrubým o kapele Limbo

V březnu letošního roku v pražském klubu Akord pokřtila během svého vystoupení první samizdatové album kapela Limbo. Přestože kluby po republice, které toto kvarteto v poslední době uvítaly, byly plné vděčného publika, na tomto koncertě bylo jen pár pozvaných přátel a několik náhodných návštěvníků. Vůdčí postavou Limba je zkušený plzeňský saxofonista Pavel Hrubý, jehož sóla jsme s radostí poslouchali například už ve Svobodově Kontrabandu nebo Zítkově Nuselském uměleckém orchestru. Patří k muzikantům s velkou stylovou zkušeností v oblasti jazzu, což ho přivedlo k ,nadstranickému‘ pohledu na hudební žánry a bezproblémovému přístupu k free jazzu. Po návratu ze šňůry Jazz do regionů s Českou spořitelnou poskytl UNI rozhovor nejen o historii kvarteta Limbo.

5_06_Mam rad zvuk1Čas od času slyším od očitého svědka vyprávět, jak je jazz v USA menšinovým žánrem, jak tam jazzmani žijí materiálně bídným životem, ba i mnozí slavní. Přesto tam pomalu každá střední škola a určitě každá vysoká škola má svůj jazzový orchestr, obvykle zaměřený na standardy swingové éry. Odrazí se tato muzikálnost populace také v zájmu o jazz? Proč je u nás provozování hudby vytěsněno z běžného života škol všech stupňů? Co si o tom myslíš? Kde zůstalo rčení ,Co Čech, to muzikant‘?
Zaprvé si nemyslím, že platí ono ,Co Čech, to muzikant‘, ani dnes, ani v minulosti. Pokud do dětí na základních školách budete hustit pravidelně hudbu různých žánrů, tak se zájem o jazz logicky zvýší. Bohužel, na základních školách neexistují malé orchestry, ve kterých by se mohly děti hudebně obohatit. Máme ZUŠ – tam jsou školní bigbandy a jiné hudební soubory, zaplať pánbůh za to. Můj táta učí na hudebce už třicet let, takové soubory dělal a stále v tom pokračuje. Není to tak špatné, jen jde o to, jestli u muziky děti zůstanou i po ZUŠ. Samozřejmě to můžou mít jako koníčka ke své práci. K situaci v USA nemohu říci nic, protože jsem tam nikdy nebyl. Až na výjimky mě nezajímá co kdo říká – zajímá mě má osobní zkušenost. A konečně provozování hudby na školách všech stupňů je hlavně otázka peněz (učitelé, nástrojové vybavení, atd.).

Co českého teenagera může ovlivnit, aby ho zaujal jazz?
Výchova v rodině, co rodiče poslouchají, ale ani to nemusí být rozhodující. Dále učitelé přístupní a otevření různým hudebním žánrům. Mít štěstí a potkat lidi, kteří ho k jazzu přivedou a nakonec to nejpodstatnější – vlastní zájem o věc. Mě osobně by u českého teenagera postačilo, kdyby poslouchal dobrou hudbu: například Radůzu, Prince, Carlose Santanu, Björk nebo Milese Davise…

Jaké bylo tvoje objevování jazzu? Můžeš stručně popsat svou muzikantskou dráhu a důležité účasti v různých formacích?
Impulsem, který mě přivedl k jazzové hudbě, byl tenorsaxofon, který mi v roce 1988 koupil otec. Zkušenosti s hrou na tento nástroj jsem začal sbírat v Příbramském bigbandu, kde jsem se poprvé setkal se swingovým a jazzovým stylem. Ve stejném roce jsem poznal členy tehdejšího Plzeňského jazz comba (František Kučera, Karel Cába, Jiří Koptík, Ivan Audes, Tomáš Zemen). Od té chvíle jsem naplno začal poslouchat jazz. Velmi přínosné pro mě bylo čtyři roky trvající období 1991–1994, kdy jsem bydlel na ubytovně s hobojistou Václavem Velhartickým. Společně jsme poslouchali hudbu čtyři až pět hodin denně, což byla obrovská škola. Bylo tam úplně všechno: od bigbítu přes freejazz až po world music. Za ty čtyři roky jsem si naposlouchal na celý život. Ale já nemám rád jen jazz a rozdělování hudby na styly se mě netýká. Miluju Mahlera, Dvořáka, Bacha a stejně tak Duka Ellingtona. Nikdy jsem se nezúčastnil Frýdlantských, ani jiných jazzových dílen. Nevěděl jsem o tom, šel jsem vlastní cestou. V letech 1985–1991 jsem vystudoval konzervatoř v Plzni – obor klarinet. Od konce osmdesátých let jsem se začal věnovat jazzu a prošel jsem různými formacemi. Od roku 1998 do roku 2003 jsem byl stálým členem Pražského swingového orchestru Jana Matouška. S orchestrem jsem projel celou republiku a navštívil významné jazzové festivaly v Evropě. Během svého angažmá jsem natočil s orchestrem tři alba. Momentálně jsem členem big bandu www.bend.cz (umělecký šéf Kryštof Marek) a Nuselského uměleckého orchestru (NUO). Dále působím v improvizačním duu Tellemarkk, kde se spoluhráčem na bicí nástroje a didgeridoo Tomášem Rendlem vytváříme hudební performance. Nyní ještě hraji v triu světoznámého indického zpěváka a kytaristy Amita Chattarjeeho, který hrál osm let v Joe Zawinul Syndicate. Hudba, kterou hraji je na pomezí jazzu, freejazzu a worldmusic.

Co naše jazzové školství?
Kromě Jazzové konzervatoře Jaroslava Ježka u nás pokud vím vůbec neexistuje. Tam učí například Jaromír Honzák, Beata Hlavenková, Martin Šulc a jiní dobří muzikanti. Já jsem tam nechodil, tak nevím jakým systémem se tam hudba vyučuje. Pokud je systém výuky podobný jako na Berklee College of Music v Bostonu, tak to není zrovna můj šálek kávy. Přesto si myslím, že je dobré mít systém stupnic a dalších technických věcí zvládnutý a umět ho používat, ale má hudební cesta je jiná.

Hraješ na tenorsaxofon a basklarinet. Tenorsaxofon je nástrojem vyspělého swingu a následného be bopu. Basklarinet je spojen přímo s jazzovou avantgardou. Prozrazuje tvoje volba nástrojů něco z tvého pohledu na jednotlivé etapy jazzu?
Nevím – vím jen, že mám rád zvuk těch nástrojů. Ctím celý vývoj hudby jako takové. Mám rád stejně starý swing jako Coltranea nebo Jimmiho Hendrixe, protože bez rozdílu stylu je v každém z nich poctivá energie.

Klarinet, obecně spojený především s érou klasického jazzu, s hudbou New Orleansu, dixielandu, vrátil na chvíli na scénu moderního jazzu Jimmy Giuffre, byl však vytlačen sopránsaxofonem, v posledních letech opět obohacuje zvuk jazzu. Basklarinetistou avantgardy se stal Eric Dolphy, inspiruje tě něčím?
Nejprve k Jimmymu Giuffremu. Mám jednu desku – trio Bley, Swallow, Giuffre. Pak jsem Giuffreho slyšel na deskách bigbandu z padesátých let Martyho Paicha. Moc dobrý… Nejlépe a nejšíleněji hrál na basklarinet Eric Dolphy. Jeho kreace u Minguse jsou fantastické. Na basklarinet není jednoduché hrát rychlé technické pasáže, ale to co zahrál Dolphy se mi zdálo někdy nemožné a ještě navíc krásným hutným a šťavnatým tónem. Takže říkám ano, inspiruje mě pořád.

Co John Surman? Podobně jako Dolphy nachází inspirace ve folkloru, navíc i v evropské klasice, ovlivňoval free jazz konce šedesátých let, zatímco o šestnáct let starší Dolphy stál u jeho zrodu.
O Surmanovi nevím v podstatě nic. Jen jsem slyšel jedno album vydané u ECM, kde hrál v duu s Jackem DeJohnettem. To se mi velmi líbilo.

Máš zkušenosti s hrou ve swingovém orchestru. Je to důležitá škola pro jazzového muzikanta uprostřed současných módních či experimentálních fúzí?
Z mého pohledu určitě, ale znám také muzikanty, kteří neprošli žádným bigbandem a přitom jsou velmi kreativní. Pro mě bylo působení v Pražském swingovém orchestru úžasnou zkušeností. Až tam jsem se stal opravdu saxofonistou, zároveň se naučil tvrdě makat a mít profesionální přístup k práci. Jazzový muzikant by měl znát celý vývoj jazzové hudby a pokud možno umět zahrát kvalitně různé styly. Myslím, že úzká specializace na jeden styl je spíše na škodu pro samotného interpreta. Lepší je být otevřený různé hudbě a nebát se to zkusit.

Existuje ještě definovatelná hranice mezi jazzem a různými fúzemi, ať už s rockem, soulem, etnickou hudbou nebo elektronickou taneční hudbou?
Nikdy jsem se touto otázkou nezabýval. Jediný rozdíl může být v technických prostředcích té které hudby.

Každé jazzově plodné období zplodí nějaký zásadní band, v němž se sejdou lídři a sólisté své doby a současně představují generační nástup. Na konci války to byly orchestry Karla Vlacha, Gustava Broma, v moderně padesátých let Karla Krautgartnera, dalších dvacet let s rozhlasovým orchestrem nepočítám, na počátku sedmdesátých let přišel Milan Svoboda s Pražským big bandem, ke konci osmdesátých let opět, ale s mladou krví v Kontrabandu. Před pár lety vznikl minibigband NUO, jehož členy je polovina kvarteta Limbo. Vzhledem k ostatním aktivitám členů NUO – především Marcela Bárty, Oskara Töröka, Jana Jiruchy považuji tuto partu vedenou Jakubem Zítkem za další generační hlas v historii tuzemského jazzu. Souhlasíš?
Ano souhlasím, i když je možná příliš brzo nás takto historicky zařadit. Zmínil jsi Karla Krautgartnera, jehož práce a geniality si nesmírně vážím.

5_06_Mam rad zvuk2Osobně mám pocit, že vaše generace představuje návrat k jazzu hledajícímu vlastní podoby, tedy určité popření eklektického hraní mainstreamu a funky fúzí vycházejících z jazzrocku, což baví předchozí generaci. Jak vidíš naši scénu na počátku druhého jazzového století?
Jen pro pořádek – mě už je pětatřicet a jsem od kámošů jako je Oskar nebo Jan Jirucha starší o dvanáct let, takže mě třeba jazzrock baví, mainstream hraju i poslouchám a funky fúze mi nevadí. V posledních letech se vyrojilo hodně nových jazzových kapel: Vertigo, Saigh’t, Thelonica, Face of the Bass, Bucinatores, Work in progress, Ondra Pivec a Organic a další… Já to vidím dobře, kapely vznikají kvalitní a scéna je pestrá. Musíš dělat spoustu jiných kšeftů, aby ses uživil jako muzikant a občas jsi měl možnost zahrát si co tě baví.

Určitě, generace se mezi sebou prolínají, důležitá je spíše pocitová shoda. Ještě k formování kvarteta Limbo a ke zvolenému stylu. Co bylo podnětem ke vzniku skupiny, kdy a kde k tomu došlo? Jak vznikla dnešní sestava? Jak jste se seznámili s basistou?
Nejprve jsme měli v roce 2003 trio Triplicate s Milošem Dvořáčkem a Jaromírem Honzákem. Pak z tria Míra odešel, ale my jsme s Milošem chtěli v práci pokračovat dál. Museli jsme najít nového kontrabasistu. Limbo vzniklo jako trio v roce 2004, kdy Miloš Dvořáček přitáhnul kontrabasistu Tarase Vološčuka. Dali jsme si v Praze jednu zkoušku, na které jsme zahráli nějaké noty od Ornetta Colemana. Po chvíli jsem to zastavil a řekl jsem: ,Noty pryč a něco si zahrajeme.‘ Fungovalo to bezvadně a od té chvíle bylo jasný, že to budeme dělat. Je to komunikativní improvizace, která vzniká na místě. Hudba Limba je stylově pestrá, chvilku můžete být v Africe a najednou na rumunské svatbě. V roce 2005 do kapely přišel trumpetista František Kučera. Slyšel nás jako trio v Plzni, pak za mnou přišel, že by to chtěl dělat s námi. Od té chvíle se čtverec uzavřel. Taras Vološčuk pochází z Ukrajiny, v Praze žije už asi osm let. Původně je houslový virtuos. S Kyjevským komorním orchestrem projel celou Evropu a půl světa, pak se vykašlal na kariéru a prachy a šel do undergroundu do Prahy, kde hraje freejazz.

Máte za sebou šňůru v rámci akce Jazz do regionů s Českou spořitelnou. Vystoupili jste v celé řadě klubů. Vznikla z toho nějaká zkušenost, která dokresluje postavení jazzu, jazzových hudebníků a jazzového publika na tuzemské scéně? Sdělili vám k tomuto problému něco místní organizátoři nebo návštěvníci?
Šňůra byla skvělá. Mně se líbilo zvláště na Moravě. Publikum to vzalo bezvadně a cítil jsem, že mohu lidi hudbou potěšit. V Českých Budějovicích za námi po koncertě v Solnici přišel majitel klubu a řekl, že jsme první tzv. jazzová kapela, která dovede lidi hudbou i rozesmát. Přesto se ale melancholickým polohám nevyhýbáme. K postavení jazzu a hudebníků na tuzemské scéně mohu říci, že se někdy muzikant ocitne v nedůstojných podmínkách, hodně muziky za málo peněz, nezájem lidí a diletantský přístup organizátorů akce. To je nepříjemné. Bohužel jsem časem v Čechách zjistil, že nezáleží až tak na tom, jestli jsi výjimečný hráč, kreativní osobnost, ale že záleží na ,kamarádíčkování‘ a ,vlezdoprdelizmu‘. V takzvaných jazzových klubech například v Praze hrají dost často velmi průměrné kapely, které vlastně nic nesdělují, jen to, že mají koryto a pravidelně vyholí pár stovek. Kluby v Praze jsou turistická atrakce – našinec tam nejde, protože by musel dát dvě stě za vstup a sedmdesát za pivo. I tak si myslím, že to je lepší než dřív, ale věci se hýbou pomalu a žádné zázraky nemůžeme čekat. Jazz bude vždy pro malý okruh populace.

Sdílíš tedy můj pocit, že jazzová hudba je v českém prostředí pro vnímání domácím publikem akceptovatelná jen nevelkou obcí, která jazzmany příliš neuživí, což ale, jak se ukazuje, nijak nesouvisí s tím, jaký politický režim se tu roztahuje?
Myslím, že s jazzem je to stejné na celém světě. Jazzem se neuživíš ani kdyby byla plutokracie, feudalismus, komunismus, kapitalismus či demokracie. V historii se jazzem dobře uživilo jen pár lidí. Například Duke Ellington, Oscar Peterson, Stan Getz, Miles Davis, Herbie Hancock, Joe Zawinul…

Máš něco na srdci, co bys chtěl říci mimo témata položených otázek? Například k u nás stále podezíranému free jazzu?
Během posledních čtyř měsíců jsem přečetl tři krásné životopisné knihy. Salvador Dalí: Tajný život Salvadora Dalího, Louis Buňuel: Do posledního dechu, Jiří Traxler: Já nic, já muzikant. Všem milovníkům života a umění tyto knihy vřele doporučuji. Free jazz není to, co si většina povrchně myslí – je to složitá struktura rytmů, temp, nálad, dynamiky a zároveň velká výzva pro improvizační a duchovní možnosti – šance, jak dokázat, že je muzikant schopen komunikovat na této úrovni. Už jen slovo ,free‘ – svobodný, je základ k pochopení věci samotné. Člověk se musí nutně zbavit svých vlastních obav, pohodlnosti a lenosti, aby mohl tvořit a vyvíjet se. Zbavit se nesmyslných předsudků, kterými naše jazzová scéna a společnost přímo překypuje. Ó, jak je nebetyčně trapné, když se škatulkuje, že támhleten je swingař, ten zase hraje pop-jazz, další je mainstreamář a tenhle freeman. Je to nicotné. Nic z toho se mě netýká. Pro mě má hudba univerzální význam – můj oblíbenec Max Roach, ten už tohle říkal v šedesátých letech, když točil desky se svou manželkou, zpěvačkou Abbey Lincoln. Bohužel je to tak – samotní muzikanti nevědí co chtějí a když jim někdo nabídne dobrou práci – myslím tím jasný postoj k dané věci – tak se buď leknou, že by mohli dělat něco smysluplného, nebo jim vůbec nedojde co po nich chceš – a to některým z nich už táhne ke čtyřiceti. Jak říkal Miles Davis: S pohodářema nic neuděláš, nic z nich nevyrazíš.

Foto Karel Šuster

Přidat komentář