V pražském jazzovém klubu Reduta koncertovali dva vynikající švýcarští hudebníci: klavíristka IRENE SCHWEIZER (ročník 1941), o jejímž věhlasu svědčí dlouhá řada koncertů i nahrávek u FMP a Intaktu 
a jejíž až perkusivní projev má neopakovatelnou osobitost, a perkusista PIERRE FAVRE (ročník 1937), jehož bicí souprava je ohromující a dokáže na ní vytvořit dojem celého orchestru. Ti dva spolu začali hrát už v šedesátých letech minulého století, kromě jiného jako duo vydali dvě alba a občas se potkávají na pódiích.
Vaše společné hraní má už dlouhodobou tradici. Co vás k sobě hudebně nejvíc přitahuje?
IS: Už je to hodně dávno, co jsme spolu hráli poprvé. Nemáme ovšem žádný společný repertoár jako jiné skupiny, které spolu zkoušejí a potom zahrají určité skladby. Občas hrajeme něco, co je předem dané, ale především improvizujeme. Neplánujeme nic předem, naše souhra vzniká spontánně, přímo na pódiu, a to je právě to napínavé. Máme k sobě vzájemně důvěru a inspiruje nás to. Přináší to určitá rizika, ale právě takové dobrodružství nás těší víc, než kdybychom hráli předem připravené věci.
PF: Přesně tato napínavost, o které tu Irene mluvila, je pro mne taky důležitá. Ale zároveň mi připadá cenné zvukové souznění našich nástrojů, jež jsme si v průběhu času vytvořili, tato směs souhry klavíru a bicích. Když se do naší hry dobře zaposloucháte, zaslechnete, jak je tento zvuk osobitý. Souzvuk je pro nás inspirativní, je možný pouze v projevu našeho dua. V tom je dobrodružnost našich vystoupení.
IS: Není mnoho fungujících dvojic v obsazení piano a bicí. Hrála jsem například s několika basisty, delší čas s Peterem Kowaldem, potom s Reggiem Workmanem, jednou s Barrem Phillipsem, to bylo všechno v pořádku, ale tady cítím ještě něco navíc.
Hrála jste ovšem i s Hanem Benninkem a dalšími bubeníky. Co je v tomto případě odlišné?
IS: Měla jsem asi pět takovýchto ,spřežení‘. Ale nedokážu vysvětlit, v čem se liší. Každý z nich má svůj zvuk. Například Günter Sommer je velice melodický. Han je skutečný bubeník, někdy se nezdržuje perkusemi, je to opravdový děl- ník bicích, jiní jsou naopak víc perkusisté. Pierre není vyložený perkusista, má soubor bicích nástrojů včetně gongů.
PF: Moje výbava mi umožňuje komplexní rytmické pojetí. Jestliže je třeba na cokoli reagovat včetně melodie, jsem v pohotovosti. Ale je tu ještě něco dalšího. Při naší vzájemné souhře nejde v žádném případě o rivalství, ale o vzájemnou podporu, která zaručuje výsledný dojem.
Hraje společenská nebo dokonce politická situace ve vaší hudbě nějakou roli?
IS: Hrála v šedesátých letech, tenkrát probíhalo mohutné revoluční hnutí za svobodu nejen v Americe, ale i u nás. Všechno bylo extrovertní, všechno bylo v pohybu. Byla to pronikavá proměna proti minulosti. To už dnes neexistuje, všechno usnulo, dnes je tomu spíš naopak a po té době se ohlížíme s určitou nostalgií. Souviselo to i s feministickým hnutím, když se však dneska vysloví termín feminismus, vzbuzuje to spíše opačné emoce.
Jakou úlohu má tedy podle vašeho mínění hudba v současné době?
IS: Jsme hudebníci, a tak pro nás hudba hraje obrovskou roli, je to naše hlavní zaměstnání. Nedovedeme si představit, že bychom dělali něco jiného. Nedovedu si představit, že bych šla do důchodu a řekla muzice sbohem, že bych dál nehrála.
PF: Hudba hrála různou úlohu, třeba náboženskou, politickou atd. Za sebe však musím říci, že hraju tak, jak to cítím, nepřidávám k tomu něco vnějšího, ať už politického nebo jiného, nemíním se vracet do historie a objasňovat ji, nechci posluchače o něčem informovat. Nevím přesně, jak moje hudba působí, ale podle mého názoru základní osvobození přišlo už za francouzské revoluce, byl tu pojem ,liberté‘, byl tu Bakunin, proměnilo se prostředí pracujících, vznikla lidská ,rasa‘, která je svobodná, nezávislá. Nečekali jsme šedesátá léta, ale v nich jsme si vše ještě jednou vyzkoušeli.
Co vás nejvíc inspiruje? Výtvarné umění, literatura, každodenní život, třeba jako když Charles Mingus tvrdil, že jeho večerní koncert ovlivňuje, co se mu ten den dopoledne přihodilo?
IS: Je to tak, samozřejmě na nás doléhá, co se nám stalo strašného nebo pozoruhodného, jestli jsem pocítila vztek nebo mě něco rozveselilo, všechno tohle působí velice intenzívně. Mé pocity samozřejmě spoluvytvářejí návštěvy výstav obrazů, koncerty jiných hudebníků, na které chodím,filmy, které shlédnu. Ale nedovedu povědět, co má největší vliv, je to spíše směsice různých věcí, toho, co jsem zaslechla, s čím jsem se potkala, prostě celého dění všedního dne. Samozřejmě příroda na mě velice působí, ráda totiž chodím na procházky nebo velice ráda plavu, to je přímo můj koníček.
PF: Je to poměrně jednoduché. Samozřejmě čtu knihy, vždycky mám nějakou knihu rozečtenou, celé dny se zabývám hudbou, žiju to, čemu se říká normální život. Skládám, vyučuji, hraju. Všechno se točí kolem muziky. Jsem velice aktivní a ustavičně čekám na pokyn: teď přijde něco mimořádného.
Co nového připravujete?
IS: Nechystám nic zvláštního. Mám dojem, že hraju neustále s týmiž lidmi, je to jako moje rodina, což považuji za dobré, občas se k té rodině připojí někdo nový, mladší, ale v podstatě jsou to od sedmdesátých let stejní hudebníci. Ani bych nemohla hrát s kdekým, i když některé další nabídky mám, protože občas někdo volá: měli bychom si spolu zahrát, ale já nemohu, nezajímá mě to. Potřebuju mít vztah k tomu, s kým hraju. I když hraju především s bubeníky nabo basisty, ani tady bych nemohla hrát s kýmkoli z této branže.
PF: Tu a tam s někým hraju, ale doprovázet někoho, to nedělám, chci vést se svým spoluhráčem konverzaci. Ale občas objevit někoho nového se vyplatí. Nedávno jsem například objevil mladého saxofonistu, bylo to náhodné setkání, ale rád jsem si s ním zahrál. Samozřejmě lidé telefonují nebo píšou, ale ani já nemohu hrát s kýmkoli, potřebuju mít rovněž k partnerovi vztah, vybírám si spoluhráče velice pečlivě. Někdy je tato šance i ve vztahu učitele a žáka. Výtečně jsem si zahrál s Lucasem Nigglim, ale bylo to v podstatě jednorázové, když chtěl v tom hraní se mnou pokračovat, musel jsem ho odmítnout. S někým můžete hrát, ale jenom určitou dobu, nelze to protahovat do nekonečna. To se netýká jenom mladých, ale i takových uznávaných muzikantů, jako je Michel Godard. Nechci se prostě opakovat. Tady s Irene přicházíme ze zcela jiných hudebních oblastí, jsme značně rozdílní, ale setkáme se a prostě to zajiskří.
Když jsem hovořil s Cecilem Taylorem, položil jsem mu otázku, jak se proměňovala jeho souhra s hudebníky při jednom festivalu v Německu, kdy během několika dnů na pódiu vystřídal celou řadu spoluhráčů. Taylor mi neodpověděl, tvářil se, že otázce nerozumí.
IS: Chápu, proč na tuto otázku nemohl odpovědět. Ať hraje s kýmkoli, hraje totiž vždycky pouze za sebe, hraje vlastně neustále sólo, ať je s ním na pódiu kdokoli. I když má vedle sebe tak fantastické hráče, jako je Han Bennink nebo Tony Oxley, nemění se ani v nejmenším, oni se musí přizpůsobit jemu. Jestliže mám mluvit za sebe, mám samozřejmě taky svůj základní styl, jestliže však hraju s někým, v jehož hudbě jsou africké motivy, snažím se přizpůsobit, ne proto, že bych se chtěla proměnit, ale protože to vyžaduje naše souhra. Takový Han Bennink bubnuje jako zběsilý a mohl by klidně hrát sólo, ale souhra s ním je přesto vždycky zajímavá.
PF: To se týká i jiných jazzmanů. Věc je ta, že člověk s někým chce hrát a s někým nechce, ale jestliže si někdo chce pouze připsat čárku, že vystupoval s tím či oním, může mu být i lhostejné, jak vzájemná vazba probíhala.
IS: Právě: je to i tak, že kdekdo chtěl bezpodmínečně právě s Taylorem hrát a on s tím měl občas i nešťastné zkušenosti. I pro mne kdosi zorganizoval, že jsem s ním vystoupila, ale byla to pro mne jedna z nejhorších zkušeností, jakou jsem zažila. Když jsem viděla jeho další koncerty, shledala jsem, že to prostě nefunguje.
Říkáte, že už máte stanoven základní okruh svých stálých spoluhráčů. Existuje však někdo, s kým byste si určitě chtěli zahrát a zatím k tomu nikdy nedošlo?
IS: Chtěla bych si zahrát s Roswellem Ruddem, ten na mě velice působí a bylo by zajímavé s ním koncertovat. Skutečně, to bych si dovedla představit. Jinak nevím.
PF: Neuvědomuji si žádné známé jméno, nikoho, s kým bych chtěl bezpodmínečně hrát.
IS: Napadá mě Gary Peacock…
PF: Na to už je příliš pozdě. Ale dříve bych si s ním velice rád zahrál. To je jediné jméno, které bych mohl uvést. Cítím v něm totiž určitou spřízněnost.
Jak tomu bylo s Jiřím Stivínem?
PF: Bylo to tak trošku příliš špásovné. Měli jsme v delší časové prodlevě dva koncerty. Při prvním to probíhalo výtečně, také album Výlety, které tehdy vyšlo, bylo výborné. Když jsme se však setkali po dlouhé době podruhé, dělal na můj vkus příliš mnoho vtipů. A při takovém ustavičném vtipkování není možné se soustředit. Když je něčeho moc, tak je toho prostě moc. To se samozřejmě netýká pouze Stivína, mluvím také pouze o tomto našem setkání. Ale obecněji řečeno: nemám rád, když se někdo příliš prosazuje, když například na všechny strany posílá esemesky: pozor, světe, stane se něco velikého – dneska večer mám koncert.
Foto archiv