Technologie nápady FRONT 242

V prosinci loňského roku se do Prahy vrátila belgická kapela FRONT 242, aby připomněla fanouškům dobu 80. a začátku 90. let, kdy electronic body music, hudební styl, u jehož zrodu stála jako jedna z hlavních sudiček, hýbal světovou scénou. Klávesista a programátor Patrick Codenys nejen kapelu se zpěvákem Jean-Lukem De Meyerem zakládal, ale také odpovídal na otázky UNI.

Pamatuješ si váš první koncert v Československu rok po sametové revoluci?
Ano, pamatuju si ho velmi dobře, protože město zrovna začalo objevovat kapitalismus a bylo to na něm poznat, hehe. Vzpomínám si, že jsme hráli v hrozně hezkém prostoru, opeře nebo tak…

Naposled hráli Front 242 v Praze vloni v rámci takzvané ,Vintage tour‘. Co si pod tím pojmem máme představit?
Je to takový výlet v čase zpět do osmdesátých let, kdy se objevily na trhu první analogové syntetizátory. Všechny tracky, které jsme tou dobou udělali, jsme skládali právě na tomto vybavení, ačkoliv jej už teď na živo nepoužíváme. Zejména proto, že je těžké je programovat, protože ty opravdu ,vintage‘ syntetizátory neměly ani paměť, do které by se dalo ukládat. No a ,vintage show‘ je vlastně koncert postavený na zvucích těchto starých, ,organických‘, analogových strojů.

A jaké vybavení tedy s sebou vozíte? No, většina sekvencí byla vytvořena na mašinkách jako New Moog, což je vlastně něco jako nová generace starých analogových synths. Živě se ale držíme o něco tradičnějšího pojetí, protože máme elektrické bicí, hráče na klávesy, který zároveň ovládá vokální smyčky, a dva zpěváky – ti všichni hrají živě do stařičkých analogových sekvencí.

V rámci ,Vintage tour‘ jste hráli i v Rusku. Jaké máte dojmy? Kdokoliv poslední dobou přijede z Ruska, nemůže si tamní fanoušky a scénu vynachválit… Jo, jasně, Rusko muselo čekat dloooou hou dobu, než mohlo vůbec vidět živě nějaké elektronické kapely. Tam je totiž situace podobná jako v Jižní Americe – jezdí tam hrát hlavně rockové skupiny a fanoušci elektronické hudby jsou tak trochu upozaděni. Přesto jsme i v Rusku měli poměrně početnou fanouškovskou základnu. Výhodou je, že tyto státy nejsou většinou tolik ovlivněny anglickou nebo americkou hudební scénou a zajímají se o elektroniku, což je pro nás jen dobře.

ČASU NENÍ NAZBYT

Když se podíváš zpět v čase na poslední album Front 242 Pulse, co si o něm myslíš? Máš nějaké zprávy o tom, jak jej přijali vaši fanoušci?

Myslím, že Pulse bylo zpočátku poměrně nepochopeno, protože – jak asi víš – Front 242 v podstatě vytvořili styl EBM a lidé vždycky chtěli slyšet to samé. Pokud bychom vydali album, na kterém by byl dvacetkrát zařazený Headhunter, byli by nejspokojenější, ale Front 242 takhle nefungují. Chceme zkoumat, objevovat a vydávat se i jinými hudebními směry. Na Pulse je jen málo tracků, které ještě ke všemu nejsou pří-liš EBM, což bylo pro fanoušky obtížné překousnout. Ale myslím, že stejně jako u jiných alb Front 242, pokud se do něj lidé doopravdy zaposlouchají, začnou ho mít rádi. Spolu s touhle zatím poslední deskou jsme chtěli jít zpět ke kořenům naší muziky, a proto jsou na Pulse cítit vlivy německého ,antirocku‘ nebo ,krautrocku‘ – chtěli jsme jít k samotnému zdroji elektronické hudby, který není v Anglii ani v Americe, ale právě v Německu. Na koncertech ovšem běžně hrajeme tři nebo čtyři songy z Pulse a do setu bez problémů zapadnou. Spolu s ,vintage‘ tracky fungují parádně.

Co vaše vedlejší aktivity, například tvůj projekt Male Or Female? Album naposledy vydal někdy před čtyřmi roky.
Male Or Female byl takový avantgardní projekt a pokud by na něj vybyl čas, určitě bychom v práci na něm pokračovali. Bohužel je ale tahle práce hodně náročná a obsahuje spoustu programování, což je strašný žrout času. Toho se momentálně příliš nedostává, a tak je Male Or Female prozatím brán spíše jako jednorázový projekt, ke kterému se možná jednou vrátíme.

A projekt Speed Tribe? To je úplně ta samá písnička, hehe. Občas zkrátka já, Daniel nebo někdo z dalších muzikantů přijde s nápadem založit nějaký projekt, který se samozřejmě snažíme udělat co nejlépe. I když je to potom něco, za čím si stojíte a čemu věnujete spoustu práce, pořád to není hlavní kapela. To znamená, že nevydáváte nové desky každé dva, tři roky, a tak vážně nevím, kdy a jestli vůbec budeme mít na tyto projekty ještě v budoucnu čas.

Nechystáte se vydat DVD se všemi klipy Front 242? Podle mého na Catch The Man chyběly… Ono taky Catch The Man není úplně ofi ciální DVD, je to spíše materiál natočený během koncertu a živě smíchaný operatérem. Když nám pak ukázali výsledek, říkali jsme si „nevypadá to zle, mohli bychom to vydat jako bootleg“. Myslím tím, ano, kvalita obrazu byla celkem OK a Front 242 nemají příliš mnoho živého obrazového materiálu, ale přeci jen, tady chyběla pořádná produkce. To je i důvod, proč na DVD nebyly žádné bonusy ani klipy. Myslím, že až bude čas, určitě zkusíme natočit nějaký koncert na nějakých sedm, osm kamer, aby to k něčemu vypadalo. Catch The Man je v tomhle o dost přímočařejší.

Jak to vypadá s přípravou nového repertoáru Front 242? Myslím, že by to chtělo nějaké čerstvé kousky…
(smích) Ano, to souhlasím, taky už o tom mluvíme pár let, akorát každý z kapely má dost své práce. Já třeba učím hudbu, pracuji pro moderní tanec, mám výstavy v muzeích – zkrátka všichni žijeme velmi aktivním způsobem života, ale je pravda, že už bychom rozhodně měli přijít s něčím novým. Téměř exkluzivně ti prozradím, že se chystáme pracovat na novém materiálu, ačkoliv to možná bude vypadat trochu jinak, než bys čekal. Tentokrát totiž chceme začít s tvorbou takovým hudebním experimentováním naživo a až posléze výsledek zachytíme na nahrávku, což je úplně naopak, než jsme to dělali dosud. To je taková hlavní myšlenka pro tvorbu nových songů Front 242.

Podívejme se na trochu obecnější téma. Říká se, že moderní technologie ničí hudbu? Já bych řekl, že určitě ne, protože samotná technologie nic nedělá, za všechno můžou lidi. Proto si myslím, že za tohle ,ničení hudby‘, o kterém jsem přesvědčen, že nastává, nemůže být viněna technologie. Pokud chceme, můžeme odmítnout technologii, můžeme se rozhodnout pracovat jenom v určitých mezích technologie, můžeme si vybrat, jestli upřednostnit nápad nebo technologii – to všechno je na nás. To, co podle mého soudu ale potřebujeme nejvíc, je hlubší smysl, koncept, fi lozofi e. Technologie je všude a pro každého, s tou není problém, problém je, že jejím uživatelům chybí všechny tyhle věci – silné nápady a koncepty.

Ptám se, protože jsem o tom četl na jedné konferenci, kde jste napsali, že se cítíte být frustrováni technologií, která zabíjí hudební průmysl. Myslím, že to je pravda. Obchod s hudbou už dnes skoro nefunguje, protože se sám zabil. Totéž se stalo i s fotografi í. Pokud jste předtím chtěli mít kvalitní fotku, museli jste se hodně soustředit a snažit, protože jste měli jen 24 nebo 36 pokusů. A dnes? Lidé vyfotí tisíce fotek, aniž by si je vlastně stihli všechny pořádně prohlédnout. A jsme zase u toho – v tomhle dokáže být technologie nebezpečná, protože tě může tímhle způsobem oslepit. Myslím, že to je i důvod, proč jsem se rozhodl učit hudbu – abych přivedl zájemce zpět ke starým refl exům. Ke kolážím a hlavně k potřebě toho mít nějakou představu ještě předtím, než vůbec začnu používat jakýkoliv nástroj nebo technologii. To, co podle mého soudu potřebujeme nejvíce, jsou lidé, kteří mají umělecké vize a dokážou je přeložit – třeba i za pomocí technologie, protože technologie není zlá. Problém třeba je, že tvůrci hudebních softwarů, kteří jsou opravdoví mistři hudebního světa, dodávají odběratelům programy, ve kterých je všechno – zvuky, sekvencery –, všechno, co mohou potřebovat. Následkem toho ale lidé leniví, a proto se čím dál více ukazuje potřeba toho, čemu já říkám ,rozhraní‘ mezi člověkem a technologií. Musíš nejdřív vykonat nějakou intelektuální nebo fi lozofi ckou práci, musíš přemýšlet o tom, co se chystáš vytvořit. Je to, jako když lidé v šedesátých letech sledovali černobílou televizi a museli svůj mozek zaměstnávat tím, že si domýšleli barvy – už to je určitá intelektuální práce a tu by měl (zejména dnes) každý umělec velmi aktivně vykonávat, protože technologie je tady, zatímco nápady jsou pryč.

Co si myslíš o požívání nejrůznějších chemických substancí během skládání hudby? OK (smích), podle mě to není problém, každý má svou vlastní cestu jak tvořit. Pokud ti to pomůže něco najít nebo v sobě něco zabít, nemám proti tomu absolutně nic. Já osobně jsem nikdy žádné látky neužíval, což od člověka z hudební branže moc často neslyšíte, ale já to nikdy nepotřeboval. Front 242 vznikli v 80. letech a používání elektronických nástrojů nebylo v té době jednoduché – potřebovali jsme proto hodně disciplíny a soustředění, abychom mohli dělat naši hudbu. Používání synťáků bylo hodně složité, není to jako vzít do ruky kytaru a hrát. Musíte se prokousat hromadou manuálů a experimentů. Všichni v kapele jsme proto potřebovali obrovské soustředění na muziku a nikdy jsme nechtěli ani nepotřebovali brát k tomu nějaké látky. Potřebovali jsme hlavně klid na naši hudbu. Každopádně nemám absolutně nic proti tomu, pokud někdo nějaké látky používá, je to zkrátka součást hudební scény.

Vyšlo za poslední dva roky nějaké album, které by tě překvapilo? Album, které jsem slyšel? To je sakra chyták. Mám docela rád Pan Sonic, i když mě to zvukově nějak nepřekvapuje, protože člověk všechny ty zvuky dobře zná. Baví mě David Holmes – jeho poslední deska není špatná, i když to není to žádná nová hudba a novátorství. Poslouchám spoustu hudby…

Byli někdy tvoji rodiče na koncertě Front 242? Ano, byli.

A co ti řekli o vaší hudbě a performanci? Mámě to znělo jako lokomotiva, ale líbila se jí atmosféra koncertu. Táta, který už je po smrti, byl náš velký fanoušek a jezdil s námi po světě – byl s námi třeba v Mexiku. Měl hodně rád některé písničky. Oba rodiče mě velmi podporovali.

Kde bereš sílu být více jak 25 let součástí hudebního průmyslu? My jsme vždycky byli tak trochu chráněni tím, co jsme dělali. Hlavně proto, že nás příliš neinspirovali jiní lidé kolem nás. Taky se každý z nás věnoval a stále věnuje sportu. Navíc jsme vždy věřili v to, co děláme, a myslím, že pokud máš svou ideologii, udržuje tě to v chodu. A když máš tuhle energii, zůstáváš mladý.

Loni jsem slyšel, že Richard 23 jde do politiky. Co chce změnit? Richard šel do politiky za stranu zelených, ale nemyslím si, že by se chtěl věnovat aktivní politické kariéře. Pokud chceš být politikem, musíš se podle mě vzdát osobního života, což on nechce,protože se věnuje hudbě. Vstoupil do strany zelených, aby je podpořil, protože pokud nejsi slepý, tak vidíš spoustu problémů kolem sebe. Teď se hodně mluví o fi nanční krizi. Co se má stát, to se stane, a pokud přijde celosvětová ekologická krize, tak nepomůže žádná milionová fi nanční injekce. Podle mě je správná věc koukat do budoucnosti. Musíme dávat pozor na naši planetu a zanechat ji našim dětem.

Loni jsi produkoval album post-punkové elektronické kapely Parade Ground, kterou tvoří tvoji dlouholetí přátelé. Bylo těžké jim pomoci na tak osobním CD, jakým Rosary je? Oni jsou pro mě velice náročný produkt, hodně hluku, není tam moc hloubky k produkováni. Tihle chlápci ale mají ideje, nápady a silně věří tomu, co dělají. Jsou to velmi specifi čtí lidé s velmi specifi ckou vizí života a to je podle mě podstata každého umělce. Nemusíš mít rád jejich hudbu, můžeš si myslet, že je moc industriální a hlučná, ale já si vážím jejich přesvědčení. Nebyla to pro mě lehká práce. Musel jsem hledat zvuky, které by korespondovaly s jejich hudbou. Bylo tam hodně noisu a já se snažil najít správný zvuk. Ale znovu opakuji, oni mají svůj názor, což nemá každá kapela. Vím, že to nejsou zrovna popové písničky, ale jednou za čas potřebuji něco takového ve svém životě udělat.

SVOU HUDBU JSME SI MUSELI VYBOJOVAT

Protože jste na ,Vintage tour‘, našel jsem pár starých československých časopisů a položím ti stejné otázky, jako jste dostali tehdy. Kde se vzala myšlenka „artistic terrorism“, uměleckého terorismu?

Tahle idea vznikla z důvodu naší izolace. V 80. letech totiž nikdo nechápal smysl elektronické hudby. Jasně, byly tady kapely jako Kraftwerk, Tangerine Dream, Throbbing Gristle a spousta dalších formací před námi. My jsme v 80. letech vstoupili na trh s ne tak komerční elektronickou hudbou jako třeba Depeche Mode, a tak všude, kam jsme přijeli, jsme museli bojovat za to, čemu jsme věřili a co jsme jako kapela hráli. A věř mi, že anglosaský svět byznysu a marketingu byl velice mocný, něco jako impérium. „Artistic terrorism“ byl náš vlastní způsob, jak bojovat naší hudbou proti lidem z establishmentu, kteří nechtěli pustit žádnou belgickou, francouzskou, holandskou nebo československou kapelu na jejich anglo-americký trh. Takže umělečtí teroristé byli spojeni s tímto postojem a rovněž s určitým typem politických názorů, které byly integrované do naší hudby. Proto jsme i udělali pár rádiovějších songů, abychom obrátili zbraně nepřítele proti němu samotnému. To vše bylo spojeno s naším hledáním nových hudebních postupů. Byl to náš postoj a myslím, že je to pořád dobrá cesta jak fungovat i dnes.

Takže tato myšlenka je u Front 242 stále přítomná? Ano, nikdy se nezměnila.

Druhá vintage otázka. Co si myslíš o současné EBM scéně?
Moc mě to nezajímá, protože z EBM se stala šablona stejně jako blues, rock nebo jazz. Je tam spousta klišé (řev, tranceový zvuky) a chybí tam nějaký posun, a proto mi to nepřijde zajímavé. Přesto musím uznat, že pár zajímavých kapel na scéně existuje. Některé dělají skvělou hudbu, kterou nekritizuji. Osobně se ale chci věnovat něčemu jinému.

Co můžeme od Front 242 očekávat v budoucnosti?
Myslím, že z Front 242 se stane ještě víc ,vintage live act‘ se spoustou energie na pódiu. Jakákoliv nahrávka bude spojena s energií na pódiu. Po koncertech, které jsme v poslední době měli, skutečně cítím, že dochází k dialogu s našimi fans. Pro mě je to zdravá cesta, jak fungovat v kapele. Myslím, že budoucnost Front 242 je založena na vztahu s našimi fanoušky během koncertů.

Co máš v plánu ty osobně?
V současnosti pracuji na projektu s DJem z New Yorku Stevem Stollem (projekt Gaiden – pozn. Rodent) a chystáme industriálně-taneční album. Taky pracuji na hudebních instalacích pro muzeum současného umění, rovněž spolupracuji s taneční společností ve Francii a kromě toho budu příští rok pracovat na novém materiálu pro Front 242.

Spolupráce na rozhovoru Rodent (www.laurarodent.com) a Tomáš Hoyer (www.sanctuary.cz)