Sacred Bones Records – 10 let provozu křižovatky temných emocí

Provést takovou bláznivinu, jako založit v roce 2007 hudební vydavatelství, může buď prozatím neupsaný umělec, nebo totální nadšenec do muziky. V případě Caleba Braatena mluvíme o druhé variantě. Většina těchto naivních pokusů vydat muziku, která prostě musí mezi lidi, skončí neúspěchem. V případě Sacred Bones Records byla pouze začátek desetiletého vydavatelského příběhu, který na současné scéně nemá obdoby. Oblečme se s panem šéfem do černého. Vyrážíme na dekadentní výlet do Brooklynu.
Vydavatelské sklony se v Calebovi Braatenovi začaly bouřit poměrně brzy. Rodiče jeho nejlepšího kamaráda tehdy vlastnili v Denveru proslulý record store Twist and Shout, a pokud Braatenovi nevěděli, kde se jejich synáček nachází, jednoduše vyrazili sem. Po škole zde navíc začal prodávat muziku a vedle toho tiskl trika s hororovou tématikou. „Tehdy jsem byl blázen do Metalliky a vůbec do metalu obecně. Když to rodiče kamaráda v obchodu zjistili, navrhli mi, ať si zkusím poslechnout Johna Zorna. Šel jsem do toho. Byla to taky husťárna, ale zároveň to byl jazz. Od toho vede cesta k Milesi Davisovi a zase dál. Tohle vedení v předinternetové době mělo pro mne cenu zlata,“ přiznává Caleb na začátku rozhovoru. Právě svět tisíce desek mu dal nejen eklektický hudební rozhled, ale také jasnější představu, jak by měl jeho label, alespoň navenek, vypadat. Calebovi šlo především o jasně rozpoznatelný, jednotný styl obalu, jakým se honosí například labely 4AD, Crass a samozřejmě Factory Records. To znamená logo s pyramidou obkrouženou uroborosem v levém horním rohu a důležitými základními informacemi v pravém horním rohu čelní strany obalu. První akvizicí byl sedmipalcový vinyl postpunkerů The Hunt, který se po koncertech i ve spřátelených prodejnách dobře prodával. „Díky práci v obchodě jsem měl přímé kontakty na stovky hardcore hudebních fandů i řadu obchodů rozesetých po Státech zaměřených na nezávislou muziku,“ přiznává Braaten. Stále se jednalo o výrazně DIY fungování, které rozhodně nebylo na obživu. To se změnilo s angažováním tehdy čerstvě 18leté Niky Danilovové, operně školené zpěvačce, která ale jako Zola Jesus tvořila ve své ložnici lo-fi písničky s výrazně hororovým podtónem. „V mých očích upgradovala gotiku do 21. století. A to přesto, že sama se za gotičku nepovažuje. Počty prodaných kusů náhle letěly o řády vzhůru a donutili Caleba ke dvěma krokům. Za prvé přibral k sobě parťačku, Taylor Brode, bývalou profesionálku z labelu Touch & Go, která nadšenci Calebovi pomohla rozhodit sítě v profesionální distributorské síti, aby se pak dvojice i s celou kanceláří přestěhovala do New Yorku, kde byli blíže veškerému dění. Zajímavé zářezy na pažbě labelu přibývaly – psychedelické The Moon Duo, experimentální pankáči The Men, feministická písničkářka Jenny Hval nebo improvizační pouštní hnutí Destruction Unit. Dalším krokem v širší známost byla načatá spolupráce s Davidem Lynchem. K ní se Caleb probojoval zajímavým způsobem: „Dlouhou dobu jsem chtěl Davida Lynche oslovit. Hodlal jsem mu poslat velkou krabici plnou obalů desek, které jsme vydali. Nakonec jsem se zcela náhodou seznámil s jeho právničkou přes hudební záležitosti. Davidovi se dárek zalíbil, načal vzájemnou spolupráci, ze které nakonec vzešla nejen luxusní reedice soundtracku k ikonické Mazací hlavě, ale spolupráce pokračuje dodnes.“ Přes stejného člověka se Caleb nakontaktoval na dalšího hudebně činného režiséra – Johna Carpentera. „Věděl jsem, že všechny jeho dříve vydané soundtracky byly nedávno znovu vydané, a tak jsem se zeptal, jestli nemá nějakou dříve složenou, ale třeba nikdy nevydanou nahrávku. Dostalo se mi odpovědi, že žádné staré věci nemá, ale dělá hudbu se svým synem a vnukem. Hned jsem po tom skočil a výsledkem byla deska Lost Pieces, které ho v jeho 67 letech poprvé představila jako čistě hudebního skladatele. Šílenství, které tím vyvolala, nás nechalo stát s otevřenou pusou. Když jsme pak viděli jeho vystoupení na festivalu Primavera Sound, kde pod pódiem bylo deset tisíc fanoušků, nemohli jsme uvěřit vlastním očím,“ dodává Caleb, který v současné době zaměstnává vedle sebe a Taylor ještě další tři zaměstnance. Vždyť od té doby přišel label s dalším výborným materiálem. Například s deskami písničkářky Marissy Nadler, neofolkových inovátorů Cult Of Youth, hlukové královny Pharmakon nebo projektu Blanck Mass Bena Powera – poloviny vlivných Fuck Buttons. Za deset let fungování vydal label Sacred Bones Records více než 160 nosičů. Řadu z nich ve sběratelských edicích, které sám šéf balil ve své kanceláři. „Jsem přesvědčený, že záměr cílit na sběratele muziky je částí úspěchu vydavatelství. Lidé cítí, že my jsme jedni z nich. Že nám jde o zajímavou muziku na prvním místě. Vždyť já jsem celoživotní sběratel, nerd vlastnící tisíce nosičů,“ přiznává vousatý šéf labelu. Co se týče oslav desetiletí fungování, dva významné večery už máme za sebou. První večer v rámci Red Bull Music Academy festivalu proběhl 20. května v New Yorku. Na speciálním večeru vystoupili například Jenny Hval, Zola Jesus, Marissa Nadler, The Men nebo Moon Duo (kteří zahráli spolu s filmovým režisérem Jimem Jarmuschem). Druhý večer v podobném ražení proběhl 10. června v Brooklynu na Northside festivalu. Caleb Braaten moc dopředu neplánuje. „Co mohu už teď slíbit, je albový návrat Zoly Jesus do náruče Sacred Bones a také reedice dlouhou dobu nesehnatelných nahrávek Psychic TV a Rose McDowall z 80. let.“ Na závěr, když ho nutím do stručného ohlédnutí za dekádou Sacred Bones pronese: „Nikdy jsem nechtěl vést label vydávající muziku jednoho žánru. Máme sice slabost pro temnou estetiku, ovšem opovrhujeme stylovými škatulkami“. K tomu není třeba nic dodávat.

 

Přidat komentář