SANAM: Sametou Sawtan

Letní vyprodaný koncert ve Vile Štvanice se postupně změnil v hypnotický obřad. Zpěvačka Sandy Chamoun zůstala v jeho středu jako médium – mezi naléhavostí a vytržením. Kolem ní se valila krajina zvuku: odsekávané elektrické kytary a arabská loutna buzuq se prolínaly s krautrockově úspornou elektronikou a razantními bicími, které hudbu poháněly vpřed jako úprk i modlitbu zároveň. Libanonská skupina Sanam tu potvrdila, že je jedním z nejpozoruhodnějších hlasů nové bejrútské scény. Jejich druhé album Sametou Sawtan navíc dokáže tuto sílu zachytit i mimo koncertní situaci. Jeho vznik můžeme datovat do loňského roku, kdy skupina pendlovala mezi bejrútským studiem Tunefork a středověkým domem Beit Faris u Byblu, aby nakonec zakotvila v pařížském La Frette Studios. Šestice – zpěvačka Sandy Chamoun, kytaristé Anthony Sahyoun a Marwan Tohme, basista Antonio Hajj, bubeník Pascal Semerdjian a hráčka na buzuk Farah Kaddour – zůstává věrná kolektivní improvizaci, kterou podpořil i producent Radwan Ghazi Moumneh z projektu Jerusalem In My Heart. Jejich hudba osciluje mezi křehkostí a výbuchem, mezi rituálem a punkovou energií, aniž by ztratila vnitřní logiku a rytmický tah. Sametou Sawtan – v překladu „Slyšel jsem hlas“ – navazuje na debut Aykathani Malakon, ale působí sevřeněji a vrstevnatěji. V jeho středu stojí téma odcizení, vnitřní odtažitost, ale i snaha o překonání rozkladu, který prostupuje současným Libanonem. Skladby čerpající z letitého díla Omara Chajjáma, egyptských lidových písní, básnických současníků (např. Paul Shaoul) i Chamouniných vlastních textů se pohybují mezi extází a úzkostí, mezi tradicí a experimentem. Zpěv, často využívající efektu autotunu, se střídá s eruptivní instrumentací a vytváří zvláštní, až spirituální napětí – jako by hudba zápasila sama se sebou o prostor pro naději. Sametou Sawtan dokazuje, že současná experimentální hudba Středomoří může obstát vedle západních avantgardních tradic – a někdy je i překonává svou opravdovostí.