Stéphane Sanseverino, na francouzské hudební scéně známý jednoduše jako Sanseverino, se proslavil osobitým hudebním stylem, který kombinuje prvky jazz manouche, flamenca, blues, rocku a hudby východní Evropy. Vytváří nápaditý a stylově pestrý zvuk, doprovázený texty plnými humoru na pozadí každodenní životní absurdity.
Sanseverino je samouk, inspirovaný především legendárním kytaristou Django Reinhardtem. Patří k výrazným osobnostem francouzského hudebního světa. Vyprodává velké haly, potkat ho ale můžete také s kytarou na zádech na cestách po Francii. V roce 1992 spoluzaložil skupinu Les Voleurs de Poules (Zloději slepic). Jeho debutové solové album Le Tango des gens, vydané v roce 2001, mu přineslo širokou popularitu, ale také uznání u kritiky. V dalších letech vydal několik úspěšných alb, mimo jiné Les Sénégalaises (2004) a Exactement (2006). Další přidá téměř každý rok. Není však svázán jediným hudebním výrazem. Každý disk je nový hudební projekt, obvykle i s jinými muzikanty. Sanseverino je, jak se francouzsky říká, un touche à tout, muzikant, textař, herec, autor komiksů a filmař. Výbušné energie má na rozdávání. Bydlí v Montreuil na kopci, z něhož je vidět celá Paříž. Dům je svědkem počátku 20. století, všude kolem jsou autodílny, opuštěné parcely, umělecké squaty, bývalé dělnické zahrádkářské kolonie, nelegální tábor rumunských Romů, sídliště. Ve zkratce Sanseverinův pestrý svět, kde se cítí dobře.
Stéphane, do jaké Francie jsi se v roce 1961 narodil?
Moje mládí ve Francii? Vlastně ani nevím. Dlouhou dobu jsem tam nežil, byl jsem pořád v zahraničí. Můj otec pracoval v papírenském průmyslu a od roku 1966 cestoval po celém světě. Bral nás všude s sebou. Můj bratr se narodil v Burgasu v Bulharsku. Byli jsme neustále na cestách až do mých čtrnácti let. Potom se škola už musela začít brát trochu víc vážně. V paměti mi utkvěla otázka, kterou nám opakovaně kladli, jakmile jsme dorazili do Francie: „A kdy zase odjíždíte?“ Vlastně jsme byli takoví nomádi – ale bydleli jsme v domech, byli jsme dobře ubytovaní v centru měst.
Co sis z toho odnesl do života a do své umělecké tvorby?
Za prvé mne cestování v dětství naučilo snášet muzikantský typ práce. Pracuješ patnáct dní v kuse, dostaneš patnáct výplatních pásek… a pak tři měsíce nic. A potom zase dva dny někam jedeš. Takový je rytmus: neznámo. Diář s elipsami. Poznal jsem také dobře země východní Evropy. Dneska mám třeba rumunské sousedy a chápu, jak fungují. Ale pozor – jsou to rumunští cigáni… to je něco jiného! (Smích)
Pro kluka to musela být velká škola?
Všechny ty rozdíly mezi lidmi jsem viděl dětskýma očima. V dětském věku si nekladeš otázky dospělých. Nezajímá tě, kolik vyděláš. Objevuješ. Otevíráš oči. A to ti dá opravdový rozhled. Místo abys koukal jen jedním směrem, díváš se všude kolem sebe.
V cestování a z cestování tak vznikl tvůj vztah k hudbě?
Ano, myslím, že to pramení právě z těch cest. Cigánskou hudbu jsem slyšel poprvé v Bulharsku. Od té doby velmi dobře poznám rozdíl mezi rumunskými, bulharskými a maďarskými Romy…
V čem se liší?
Myslím, že Maďaři a Bulhaři hrají rychleji. (Začne si pobrukovat) Víš, u Romů je to často trochu o předvádění. Jejich styl je zahrát rychle, aby tě úplně ohromili! Není to blues, není to o zdrženlivosti. Je to výbuch, hrané na efekt. Maďaři mi přijdou víc lyričtí, skoro jako Italové – v tom, jak hrají, je něco zpěvného. Rumuni, to je zase něco úplně jiného. Jejich hudbu jsem poslouchal nejvíc, takže ji poznám hned. Zvlášť houslisté mají svůj vlastní jasný styl.
V čem jsou si naopak podobné?
Ve skutečnosti mají všichni shodnou duši.
